Snad každý z často se střídajících ministrů spravedlnosti při nástupu do úřadu uváděl obnovení důvěry v justici jako jeden ze svých cílů. Nicméně obtížná nemoc vykazuje velkou odolnost vůči všem použitým léčebným postupům. Patří k činitelům, snižujícím kvalitu života v zemi a je ostudou pro stát, který viditelně selhává v jedné ze svých základních a nezastupitelných funkcí.

Nejčastěji se vina za pokles důvěry přičítá soudcům, méně  státním zástupcům, jejichž jednání je méně viditelné, mnohdy ale o to více škodlivé. Pozornosti většinou uniká vliv pomocného personálu.

Samozřejmě hlavní příčinou špatné pověsti justice jsou vady rozhodovacích procesů, jdoucí někdy až do viditelné svévole.  Podceňovaný, nicméně významný je ale také vliv nadřazeného chování justice k občanům a okázalého nezájmu o jejich bolesti, kvůli nimž se na ni obracejí. Justice se totiž občas k občanům chová tak, jako by jediným oprávněním jejich životů bylo vytváření pracovních míst pro její pracovníky a mimo tento základní účel jsou jen obtížná chátra.  Myšlenka, že justice je zvláštní službou státu občanům, zní mnoha jejím pracovníkům jako špatný vtip.