Z toho se odvozuje, že abolice zmařila nepochybně zasloužené dopravení obviněných za mříže a poškozeným ztížila až znemožnila přístup k náhradě škody. Presumpce viny Stalinova zločinného prokurátora Andreje Vyšinského se díky odpůrcům amnestie dočkala v českém Absurdistánu nového rozkvětu.

Bylo by nesprávné pod stejným zorným úhlem předjímat osud obžalovaných v kauze Mostecké uhelné společnosti, ať jde o její švýcarskou větev, jež již vstoupila do fáze soudního projednání, nebo o českou, která se po letech podřimování v zapomnění teprve belhá k obžalobě. Bez ohledu na nepředvídatelnost výsledku není sporu o tom, že jde o velkou trestní kauzu, protože kvalifikovanými orgány bylo vysloveno podezření na trestnou činnost s velkou škodou, které musí být zváženo nezávislým soudem. Pokud věci došly tak daleko, rozsudky budou pro veřejnost hodnotnými zprávami, ať již dopadnou jakkoli.

Švýcarská větev kauzy Mostecké uhelné společnosti nastavuje křivé zrcadlo úrovni českého trestního řízení. Sama skutečnost, že bez popudu ze Švýcarska by česká část řízení po předchozích opakovaných odloženích zřejmě neožila, je zahanbující. Vyvolává ale otázku politické nezávislosti státního zastupitelství. Za působení „jediné spravedlivé“ Marie Benešové v čele státního zastupitelství, v době, kdy vláda Miloše Zemana „tunelování“ Mostecké uhelné tiše přihlížela navzdory varování Jaroslava Bašty, byla kauza odložena do zapomnění. A Miloš Zeman je s bohorovností sobě vlastní s tehdejším selháním své vlády zcela spokojen. S pokusem o oživení vyšetřování neuspěla v r. 2009 ani Renata Vesecká. Není proto jasné, zda současné vykročení k podání obžaloby je jen výsledkem příchodu Pavla Zemana do čela státního zastupitelství či spíše vyhověním společenské objednávce, tedy důsledkem politické neúnosnosti další nečinnosti v situaci, kdy se švýcarská „konkurence“ k obžalobě propracovala.