Často se chová nepředvídatelně, některé její kroky nedávají z hlediska nezasvěcence smysl: například vyklizení takřka „krvavě vybojovaného“ ministerstva vnitra Radkem Johnem nebo výpad proti církevním restitucím a po něm jeho rychlé, zřejmě ničím „neodměněné“ stažení.

V oblasti trestní politiky se strana tváří jako neúprosná zastánkyně nezávislosti orgánů činných v trestním řízení. Při uvádění této zásady do života ale občas překvapí chováním, jímž ji hrubě zpochybňuje.

Zvykli jsme si na suše racionální výstupy Karolíny Peake, která mluví bez obalu o věcech, o nichž se tímto způsobem z důvodu „politické korektnosti“ (pokryteckého uplatňování zásady „jánabráchysmu“) dříve nemluvilo, a nestydatě se domáhá, aby trestní politika státu skutkově odpovídala vyhlášenému záměru potlačovat korupci. Dráždí tím jak ministra vnitra, tak hlavně ministra nespravedlnosti, kterému opakovaně unikají mimovolné projevy nevole nad tím, že pouhá „politička“ s magisterským titulem z Právnické fakulty KÚ chce mluvit do věcí,  které byly dosud výsadním hájemstvím jeho, doktora obojího práva z plzeňské fakulty.

Považuji za nutné na tomto místě připomenout její útok na legitimitu pověření Stanislava Mečla k dočasnému výkonu funkce vrchního státního zástupce v Praze. Má pravdu v tom, že zákon o státním zastupitelství tento způsob ustavování vedoucích státních zástupců do funkcí nezná. Legitimita vrchního státního zástupce je skutečně sporná, což mohou v případném soudním řízení využít všichni, kdo se budou bránit proti jeho rozhodnutím. V zemi, která jinak lpí až křečovitě na dodržování psaného práva, by neměl tento způsob ustavení do funkce mít místo.

Na druhé straně Karolína Peake nedbá skutečnosti, že „nepřátelské převzetí“ Vrchního státního zastupitelství v Praze nejvyšším státním zástupcem prostřednictvím dosazení svého náměstka do jeho čela je vzhledem k pověsti tohoto úřadu jako „vrchního státního zametačství“ vysoce účelným krokem. Reformovat úřad se starými „zametači“ by bylo řešením kvadratury kruhu.