K úplnosti obrazu patří i pouhých  6% cizinců ve vězeňské populaci, zatímco v Rakousku to je téměř  polovina a  i ve věznicích jiných evropských států mají silné zastoupení.

Každá mince má rub a líc. Platí to také o amnestii, zvláště o její aboliční části. Její kritici

kamenují pana prezidenta kvůli pomyslné újmě na  právech poškozených. Jejich úvahy by byly správné tehdy, kdyby bylo možné předem s jistotou tvrdit, že nekonečné procesy jednou dospějí k odsuzujícím výrokům, k přiznání nároků na náhradu škody a ty budou dosud dobytné. Platnost presumpce neviny ale předjímání výsledků vylučuje, takže se musíme držet jistoty. A tou je naopak újma na právech poškozených, způsobená neúnosně dlouhými procesy, kterou prezidentovi kritici nejspíš záměrně zamlčují. Průtahy řízení přece poskytují pachatelům časový prostor pro „odklonění“ majetku z dosahu poškozených.

Ostatně tvrzení prezidentových kritiků, že zastavením trestního stíhání zanikají pohledávky poškozených, je úmyslným klamáním veřejnosti. Pohledávek se amnestie vůbec netýká. Základní cestou vymáhání odškodnění je navzdory protiklausovským žvanilům civilní řízení. Trestní řízení je přece „ultima ratio“. A nadále platí poznatek, že neúnosně dlouhé trestní řízení je samo o sobě trestem.

Jdeme-li za příčinami bezútěšného stavu trestního řízení, kromě jiných narážíme na posedlost trestáním, na toleranci k pokleskům státních zástupců a soudců, na lhostejnost k lidským osudům či na neumětelství. Výsledkem bývá i věznění zcela nevinných lidí, což připravuje naši republiku o právo prohlašovat se za civilizovanou zemi a právní stát. A nezdá se, že se po amnestii začne situace lepšit. Zatím představitelé státního zastupitelství a justice dávají najevo nespokojenost s prezidentovým hrábnutím do jejich mraveniště, ale vůbec se nešíří o tom, co udělají, aby jim za dalších patnáct let nemusel příští prezident uštědřit  podobnou lekci jako Václav Klaus.