Včasné splnění závazku je ohroženo následky neočekávané diskuse, rozpoutané na semináři, uspořádaném v Poslanecké sněmovně dne 3. prosince 2014, shodou okolností v době mediální kampaně proti ministerskému návrhu zákona. Na semináři se na něj snesla sprška výhrad zejména z úst nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Ohlasem na dění na semináři bylo ustavení koaliční komise, která má návrh prověřit a případně usměrnit jeho dopracování.

Po prvních následných úpravách se Pavel Zeman vyslovil neformálním vyjádřením, v němž ve 44 bodech předlohu znova odmítl a upozornil, že další připomínky předloží v rámci řádného připomínkového řízení. Z jeho vystoupení nepřímo vyplývá, že ministerský návrh zákona prošel pouze kosmetickou úpravou při zachování větší části původních určujících prvků.  Ministerstvo se k Zemanově textu nevyjádřilo, zato se jej zmocnila některá média, která částečně i některé Zemanovy výhrady konkretizovala. Jeho vystupování proti ministerskému návrhu z poslední doby je kontinuální, má vnitřní logiku a nabírá na intenzitě. Má ovšem závažnou vadu krásy: volbou prostředků, zejména intenzivní spoluprací s některými médii, Pavel Zeman překračuje meze  jednání vysokého úředníka státní správy, podřízeného vládě, popř. ministryni spravedlnosti. Chová se jako lobbista či spíše jako politik, bojující za skupinový zájem. Dochází tak k politizací jednání o nové podobě zákona o státním zastupitelství, která ale přichází z opačné strany, než z té, na které bychom ji očekávali. Situace, v které ministryně nese jako ústavní činitelka odpovědnost za předložení návrhu zákona a zevnitř jejího resortu se vehementně ozývá opozice podřízených úředníků proti němu, mi připadá zvláštní. Bylo by samozřejmě špatné, kdyby vedení státního zastupitelství bylo z příprav nového zákona vyloučeno a nehodnotím důvodnost vznášených námitek z jeho strany, pouze namítám nepatřičnost formy jejich uplatnění: žádoucí je věcná výměna názorů mezi vedením ministerstva a státního zastupitelství, jednostranné mediální ostřelování paní ministryně je nepřístojnost. Oceňuji, že disciplinovaná Helena Válková na ně neodpovídá stejným způsobem.

Problém má „prehistorické“ kořeny. Současný zákon o státním zastupitelství vznikl v době, kdy se legislativci ještě ve vzpomínkách třásli strachy před komunistickými prokurátory (z nichž mnozí dosud  drží vedoucí posty v soustavě) a vymysleli proto bezzubou strukturu řízení, která omezuje moc nejen nejvyššího státního zástupce, ale také všech nižších vedoucích státních zástupců, a otvírá prostor pro anarchii v konečných výkonných článcích. Vrchní státní zastupitelství nevznikla z potřeby vytvoření podmínek pro účinné řízení soustavy, ale jako projev bezradnosti při řešení osudů rušených federálních orgánů. Je s podivem a o odborné a mravní vyspělosti velké části státních zástupců svědčí to, že při takto nastavených pravidlech a dané organizační struktuře nefunguje soustava státního zastupitelství ještě hůř než by mohla. Veřejnost, média, ale i vrcholné orgány státní moci vidí v nejvyšším státním zástupci činitele, odpovědného za chování celé soustavy, každého jejího jednotlivého článku. Ve skutečnosti moc nejvyššího státního zástupce je značně omezená na liniovou podřízenost několik desítek státních zástupců NSZ  a na dva vrchní státní zástupce. Vůči všem ostatním nejvyšší žalobce v podstatě působí jen nástroji nepřímého řízení, z nichž ke škodě veřejnosti kárnou pravomoc pokud možno neužívá. Za daného nastavení pravidel od něj nelze očekávat zázraky.

O nutnosti rekodifikace zákona mluvila již v r.2006 tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. O nezbytnosti zabezpečení nejvyššího státního zástupce proti bezdůvodnému odvolání vládou začaly zvláště hlasitě mluvit Marie Benešová i Renata Vesecká ve chvíli, kdy cítily, že se ministr připravuje hodit jim smyčku na krk.

Pavel Zeman nastoupil do úřadu s aureolou netrpělivě očekávaného „spasitele“. Očekávalo se od něj, že nastolí pořádek ve státním zastupitelství, rozháraném v důsledku „války žalobců“, související se zásahem NSZ do „kauzy Čunek“. Snažil se dostát očekávání, seč mu síly stačily, leč nemaje přiměřenou pravomoc, mnoho nedosáhl. Ke všemu se ve svém úřadě obklopil bývalými prokurátory protiprávního režimu a ve vztahu ke stížnostem na různé výstřelky státních zástupců sklouzl do postavení „obhájce hradu“: buď řešení poklesků od sebe odsouvá na nižší stupně, nebo je přímo obhajuje. Nastolení souladu mezi jeho úkoly, odpovědností a pravomocí cestou přijetí nového zákona je pro něj existenční nutností.