Martin Stín: Ústavní práva v „Pološeru“

02.11.2011 16:11

Ústavní práva na ochranu zdraví a života, soukromí a na pokojné užívání majetku patří k obecně uznávaným  základům právních jistot občanů demokratického právního státu.

Martin Stín: Ústavní práva v „Pološeru“
Foto: Hans Štembera
Popisek: Ústavní soud
reklama

Ale-jak praví klasik- šedá je teorie a zelený strom života: proto způsob nakládání s nimi v pološeru českého trestního řízení se někdy spíše blíží jejich hodnocení jako „buržoasního předsudku", jak tomu bývalo v dobách novodobého temna. Někdy mi připadá, že v tomto ohledu je myšlení významné části soudců a žalobců poplatné duchu předlistopadového práva. Nevztahuje se to výlučně na tu více než třetinu příslušníků obou zmíněných komunit, kteří uvědoměle sloužili normalizačnímu režimu: jako vzory a často i nadřízení svých mladších kolegů šíří svůj způsob vidění světa jako kapénkovou nákazu.

Na tento způsob nakládání s ústavními právy v praxi českého trestního řízení si posvítila Česká televize v dalším dílu pořadu „Pološero", tentokrát natočeném podle scénáře Sylvy Legnerové, vysílaném v premiéře v úterý 1. listopadu na ČT 1 pod přiléhavým názvem Můj dům - můj hrad (http://www.ceskatelevize.cz/porady/10318730018-polosero/211562222000008-polosero-muj-dum-muj-hrad).

Tvůrci pořadu poukázali ve čtyřech příbězích na rizika ochrany práv vlastními silami a to i v případech, v nichž konfliktu předcházelo selhání státu, nezpůsobilého zastat se poškozených prostřednictvím orgánů, k tomu určených. Ty se pak ve výsledku obracejí proti těm, jež měly chránit.

Z uvedených příběhů je veřejnosti poměrně dobře znám případ Karla Bašty, majitele sběrného dvora, odsouzeného na šest let odnětí svobody za pokus o vraždu, kterého se měl dopustit tím, že střílel z brokovnice na ujíždějící auto zlodějů, prchajících po krádeži věcí nepatrné hodnoty z jeho majetku. Doživotně zmrzačil mladou ženu, která se autem náhodně svezla z diskotéky. Ve vězení strávil pouhé tři měsíce. Krátce po zpřísňujícím konečném rozsudku Nejvyššího soudu ČR jej omilostnil pan prezident, který mimo jiné přihlédl k petici tří tisíc občanů na podporu odsouzeného. Udělená milost je ovšem podmíněná: Karel Bašta se nesmí po dobu pěti let dopustit dalšího trestného činu.

Zapomenutý je patnáct let starý příběh Antonína Krále, majitele obchodu s fotoaparáty, který legálně drženou pistolí postřelil zloděje, vykrádajícího rozbitý výklad jeho obchodu. Byl obžalován za ublížení na zdraví, takže mu hrozilo až osm let za mřížemi. Příběh měl ale šťastný konec: soud jej zprostil obžaloby, do vězení poslal zloděje.

Zatímco oba výše zmínění nakonec vyvázli jen se vzpomínkami na psychické strádání, vyvolané trestním stíháním, protagonisté dalších dvou příběhů dopadli velmi špatně.

Také Daniel Duda střílel, ale na uzavřeném dvoře své usedlosti. Nikoho nezranil, ani se o to nesnažil (viz také „ Trestný čin obrana soukromí" zde: http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2010110401). Chtěl pouze vypudit z blízkosti své družky souseda, který jí sprostě nadával. Incident byl vyvrcholením vleklých iracionálních sousedských rozmíšek. Bezprostředně mu předcházelo zjištění, že sousedi využili týdenní nepřítomnosti majitelů a zmrzačili hlubokým řezem stromy, vysázené na rozhraní jejich pozemků. Souseda si odvezla policie k podání vysvětlení. Nebylo to poprvé, a skončilo to stejně jako dříve: nárok na odstranění větví, přesahujících hranice pozemku, se policistům jevil jako silnější než nedotknutelnost majetku a soukromí Dudových. Rozlícený soused se pak vrátil do dvora a vylil si zlost na bezbranné ženě. Daniel Duda jej vyzval k odchodu, a když neuposlechl, vystřelil čtyřikrát do vzduchu a do zdi stodoly z legálně držené zbraně. Vyneslo mu to trestní řízení, zahájené počáteční právní kvalifikací jeho činu policistou jako pokusu o vraždu, ve výsledku trestem odnětí svobody v trvání třiceti měsíců s podmíněným odkladem na tři roky za vydírání a výtržnictví.

Soud ani žalobce neznali poměry místa činu. Události, které předcházely incidentu, nevzali v úvahu. Svědeckou výpověď družky obžalovaného soud vyhodnotil jako nevěrohodnou, čímž se zbavil jediného důkazu v jeho prospěch. Takže v očích soudu poškozený nenadával, ač sám ve výpovědi připustil použití hrubších výrazů. Soudkyně projevila ryze socialistický právní názor, že správným řešením by byl odchod urážené Dudovy družky do domu. To vše umožnilo zastřít logické souvislosti jednotlivých prvků skutkového děje a jednostranně posunout vyhodnocení důkazní situace v neprospěch obžalovaného.

V reportáži a stejně tak i v trestním řízení se mluvilo hlavně o porušení práva na pokojné užívání majetku. Závažnější ovšem byl zásah do soukromí rodiny Daniela Dudy, které by utrpělo, i kdyby vetřelec pokřikoval ze svého pozemku: zlé slovo hranice pozemků nezastaví.

V reportáži nebyly zmíněny okolnosti, které od počátku ovlivňovaly ráz trestního řízení: minulost zasahujících osob. První policista, který vedl vyšetřování na místě činu, a chtěl Daniela Dudu stíhat pro pokus o vraždu, byl bývalý kapitán StB. Žalobcem byl bývalý vyšetřovatel krajské prokuratury, jeden ze stovek pohrobků normalizace, „starých osvědčených soudruhů", ovládajících státní zastupitelství, nejlépe zachovaný skanzen výkonné moci totalitního režimu.

Odsouzený je vysoce kvalifikovaný odborník, do jehož speciálního vzdělání investoval zaměstnavatel značné prostředky, on sám více než rok života v částečném odloučení od rodiny. Ihned po zahájení trestního stíhání byl propuštěn ze zaměstnání.

Poslední část pořadu vypráví o případu, jehož soudní dohra probíhala pod značným tlakem bulváru, živícím nenávistné nálady proti obžalovanému. Tvůrci pořadu nabízejí pohled zásadně odlišný od dobového tisku. Až na nepatrné drobnosti jej líčí přesně ve shodě se skutkovými zjištěními, nepřihlížejíce k nánosu dodatečného zkreslení. Jde o případ Milana Pavlise, bývalého strážníka pražské městské policie (viz také „Vražda v obraně", měsíčník Policista č.10/2011 nebo http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011101503), který v potyčce po napadení ozbrojeným narušitelem dopravních předpisů, mistrem bojových umění, proti dvěma teleskopickým obuškům nasadil kapesní nůž. Protivníka bodl tak nešťastně, že při odvozu do nemocnice skonal. Strážník byl v době incidentu mimo službu. Vracel se ze soukromé oslavy přes okrsek své služební působnosti. Byl pod vlivem alkoholu. Minibus, parkující na přechodu pro chodce, jej popudil. Nadáváním a boucháním do plechu karoserie vzbudil majitele, spícího ve vozidle, který jej pak srazil na zem úderem teleskopického obušku do hlavy a udeřil znova, když Milan vstával. Pokusil se přivolat raněnému pomoc: zastavil přijíždějící auto, aniž by tušil, že se jedná o policejní hlídku, přivolanou sousedy. Zavedl ji k ležícímu muži, ale při následných výsleších uváděl, že netuší, kde se najednou kolem něho vzali policisté. Úder obuškem do hlavy spolu s alkoholem se zjevně podepsaly na jeho způsobilosti vyhodnotit situaci.

Soud nevzal v úvahu, že poškozený navodil nešťastnou událost nesprávným parkováním, čili protiprávním jednáním. Kopnutí do kusu plechu (ničím jiným blatník mikrobusu není) uznal za útok, ohrožující zdraví a život poškozeného, kterému přiznal postavení nutné obrany. Použití smrtící zbraně-teleskopického obušku-proti neozbrojenému opilci uznal za přiměřený způsob obrany. Neuvážil, že přímý boj s použitím hrubého násilí byl věcí volby poškozeného: mohl přece přivolat policii nebo z místa střetu odjet. Stejně jako v tisících jiných případů ublížení v nepřímém úmyslu vyčetl obžalovanému dlouhou řadu neuskutečněných úvah, jejichž zanedbáním se prý ztotožnil s možným následkem použití nože. Jako každý jiný podobně souzený pachatel by strážník na jejich zvládnutí potřeboval hodně času. Musel se ale rozhodnout ve zlomku vteřiny, protože vycítil převahu útočníka a nabyl domnění, že mu jde o život.

Soud shledal Milana Pavlise vinným pokusem o vraždu, spáchaným v nepřímém úmyslu, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání deseti let.

Tvůrci pořadu v jedné drobnosti ukřivdili nalézacímu soudu. V reportáži se hovoří o tom, že soud nevyhověl žádosti obhajoby o uložení trestu pod spodní hranicí sazby. Odbyl ji námitkou, že na obžalovaném není nikdo závislý obživou. Prokázal tím zřejmou neznalost trestního spisu, v němž se nacházelo potvrzení o vysokém stupni těhotenství družky Milana Pavlise a rodný list právě narozeného dítěte. Toto se ale stalo až u odvolacího soudu. Bohužel to není jediná „nehoda" tohoto druhu, ke které u něj v poslední době došlo. Je to trapné, protože kvalitní odvolací řízení má být pojistkou proti přehmatům nalézacích soudů. Pokud soudci k němu přistupují nedbale, ohrožují kvalitu trestního řízení v celém obvodu své působnosti.

V celkové koncepci pořadu mi vadí použití poměrně úzkého podání příběhu Karla Bašty jako jakéhosi předznamenání pro další tři kauzy, které jsou od něj zásadně odlišné. Soudní řízení v jeho věci bylo složité. Výsledkem jsou čtyři rozsudky s rozpětím právní kvalifikace od ublížení na zdraví přes pokus o zabití až po pokus o vraždu, a uložených trestů od podmíněného až po nepodmíněný v  rozhodnutí nalézacího soudu na samém začátku řízení a v závěrečném rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Jako laik si při vší úctě k soudcům Nejvyššího soudu ČR myslím, že v tomto případě přehnali přísnost úsudku, tedy že uložením trestu pod spodní hranicí sazby nešli tak daleko, jak mohli a měli. Patrně nedostatečně ocenili bezbrannost obžalovaného proti mnohočetným nájezdům zlodějů, proti nimž jej nedokázala ochránit policie. Je pochopitelné jeho rozčilení, když se dověděl o probíhajícím dalším útoku na svůj majetek. Zdůrazňuji: Karel Bašta se domníval, že má právo střílet, protože selhal stát.

Na druhé straně si uvědomuji, že Karel Bašta střílel do zad prchajícím, sám nebyl ohrožen na zdraví a na životě, znal vlastnosti použité zbraně a střeliva a zejména způsobil doživotním zmrzačením nezúčastněné mladé ženy obrovskou škodu, s kterou jsou jeho hmotné ztráty naprosto nesrovnatelné. Nedojímá mě ani petice tří tisíc občanů, neboť mám v paměti jiné, s více podpisy, žádající smrt pro oběti politických procesů z padesátých let minulého století: dav není objektivní soudce.

Domnívám se, že by přiléhavější než trest za pokus o vraždu bylo posouzení skutku jako pokusu o zabití s přiměřeně nižší trestní sazbou. Naproti tomu téměř úplná beztrestnost, kterou mu milostí daroval pan prezident, se mi pak jeví jako extrémní protiklad k extrémnímu rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kontrastující s prezidentovou obvyklou odmítavostí v případech daleko závažnějších justičních přehmatů.

Pro toho, kdo by chtěl předcházející řádky chápat jako útok na páně prezidentovo rozhodnutí o udělení milosti dodávám, že si skutečně myslím, že tato milost byla nezasloužená. Není to ale totéž, jako kdybych tvrdil, že pan prezident pochybil. Věc posuzuji subjektivně a jako laik, ale s použitím zásad trestního práva jako základního hodnotícího východiska.

Také pan prezident je laik a posuzuje případy subjektivně, ale vychází z jiných hledisek. Nepovažuje prezidentskou milost za nástroj k nápravě pochybení justice a její použití k tomuto účelu by měl za zásah do nezávislosti soudů. Jeho přístup k institutu milosti se nám nemusí líbit: spolek Šalamoun jej od začátku jeho mandátu bezvýsledně přesvědčuje, že by měl milost užívat také jako poslední pojistku k nápravě selhání státu v trestním řízení, například v případě, kdy odsouzený vinou nedbalého advokáta ztratil možnost podat opravný prostředek, jenž by mu mohl přinést spásu. Nicméně rozhodnutí udělovat milost převážně z humanitárních důvodů je součástí uplatnění jeho ústavního práva. A v nejhorším případě pan prezident je člověk, a jako každý z nás má právo na ojedinělý omyl. Ostatně také pro srovnání mého a páně prezidentova názoru na vhodnost omilostnění Karla Bašty platí přísloví, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž.

Zajímavé je srovnání případů Antonína Krále a Daniela Dudy. Oba stříleli: jeden na tělo, způsobil poranění, od soudu odešel se zprošťujícím rozsudkem, druhý bezpečně mimo tělo, nezpůsobil žádnou škodu, ale dostal podmíněný trest a byl těžce poškozen ztrátou kvalitního zaměstnání. Spolu s kolísáním rozsudků ve věci Karla Bašty to dokladuje relativnost úsudku soudců. S přihlédnutím k zásadě „in dubio pro reo" mě to utvrzuje v názoru o neudržitelnosti uctívání „zlatého telete" neprolomitelnosti soudního rozhodnutí, jehož zvlášť horlivým vyznavačem je současný ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil. Jeho hlavní starostí je osobní popularita a zajištění politické kariéry. Utrpení nespravedlivě odsouzených a jejich rodin jej nedojímá. Proto ve srovnání s Pavlem Němcem a Danielou Kovářovou podstatně omezil podávání stížností pro porušení zákona ve prospěch odsouzených. Shodou okolností u něj neuspěli jak Daniel Duda, tak Milan Pavlis, jehož žádost o ochranu ministrem je o to naléhavější, že jej advokát připravil o možnost bránit se ústavní stížností.

Přes výše uvedené výhrady se domnívám, že tvůrci pořadu odvedli skvělou práci. Oceňuji, že se celkem dobře drželi nepřikrášlené skutečnosti. Současně citlivě zvýraznili zničující účinky trestního řízení na psychiku a společenské postavení obviněných a jejich blízkých. To je záležitost, které žalobci a soudci v denní rutině nepřikládají význam, ač důsledky jimi vedených řízení bývají až tragické. Rád bych viděl do hlav těch, o jejichž zásazích do osudů obžalovaných či naopak o nečinnosti byla řeč, jak reagovali na pořad (pokud jej vůbec viděli).

Pořad „Pološero" jako celek - projekt Evy Tomanové, Jany Škopkové a jimi vedeného tvůrčího kolektivu - patří dle mého názoru k lepší části současné televizní dokumentaristiky.

Vyšlo 3.11.2011 na Politikonu jako 394. sloupek a na webu spolku Šalamoun 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Štěpán Křeček: Finanční gigant bude obchodovat s bitcoinem

18:08 Štěpán Křeček: Finanční gigant bude obchodovat s bitcoinem

„Zatímco ještě před necelými dvěma týdny se cena bitcoinu pohybovala na úrovni kolem 41 000 dolarů, …