Systém „prvního v cíli“ má nepochybně řadu výhod. Oproti listinným volebním systémům zajišťuje silnější vazbu a vztah mezi volenými zástupci a občany. A zejména pak zpravidla napomáhá odpovědnějšímu a akceschopnějšímu vládnutí, protože vítězná strana obvykle disponuje sama výraznou většinou v dolní či jediné komoře a v důsledku toho odpadá nutnost vytvářet koaliční vlády.

 

Proč tedy systém prvního v cíli nezavést v Česku? Otázka o to pádnější, vzpomeneme-li si, že jej dlouhou dobu prosazovala ODS.

 

Efektivita hlasování

 

Pokud chce v podmínkách systému prvního v cíli strana aspirovat na volební vítězství a tím i na samostatnou vládu, je pro ni nejefektivnější, zvítězí-li v jednom každém volebním obvodu právě o jeden hlas. Další dodatečně získané hlasy jsou fakticky již hlasy propadlými, stejně jako hlasy získané poraženými stranami na úrovni volebních obvodů.

 

Praktickým dopadem tohoto jevu je prostý fakt, že systém prvního v cíli znevýhodňuje ty strany, jejichž voličská podpora je příliš koncentrovaná.

 

V praxi zpravidla vždy platí, že systém prvního v cíli znevýhodňuje jednu ze dvou hlavních stran oproti té druhé. Konkrétně v Británii jsou touto stranou konzervativci, kteří by podle některých propočtů museli k získání většiny křesel v dolní sněmovně porazit labouristy až o více než 11 %. (Ostatně i proto dnes vládne Británii koaliční vláda.)

 

Nevýhodné rozložení voličstva

 

V Česku je z dvojice občanských a sociálních demokratů právě ODS tou stranou s více koncentrovanou voličskou podporou. A tudíž by byla oproti sociálním demokratům znevýhodněna. Totéž platí i při pohledu na rozložení hlasů mezi pravici a levici. Co to znamená konkrétně? Pravice by se musela smířit s tím, že by v některých regionech zcela ztratila zastoupení v Poslanecké sněmovně. Toto by se patrně nejvíce týkalo Vysočiny a Olomouckého kraje a v obecné míře celé Moravy a Slezska, kde by pouze v dobrých letech mohla doufat v zisk mandátu v Ostravě, Brně a možná na Zlínsku a Vsetínsku.

 

Ve špatných letech by pak hrozilo, že by jedinými zástupci pravice v dolní komoře byli poslanci zvolení v Praze, plus možná v několika málo dlouhodobě pravicových oblastech (Liberecký kraj, Českobudějovicko, Karlovarsko). Přičemž zejména v Praze by její zisky byly velmi neefektivní. Napovědět nám může výsledek druhého kola prezidentské volby, ve kterém získal Karel Schwarzenberg na celopražské úrovni 66 % hlasů. Při stejném výsledku v systému prvního v cíli do Poslanecké sněmovny by pravici fakticky propadlo 31 % hlasů.

 

I levice má své bašty, ale i letmý pohled na volební geografii výsledků posledních tří voleb do Poslanecké sněmovny nasvědčuje tomu, že rozložení jejího elektorátu je mnohem více rovnoměrné a tudíž i efektivnější.

 

Změna by navíc pravici připravila o stávající výhodu, která vyplývá z vázání počtu mandátů nikoli na počet voličů, ale na volební účast. Ta do značné míry koreluje s volbou pravice. (Častěji volí vzdělanější a ekonomicky lépe situovaní lidé. Tedy skupiny obyvatel, u kterých zpravidla vítězí pravice.) Díky této úpravě je tak pravice ve volbách mírně zvýhodněna.

 

Zásadní proměna stran

 

Změna volebního systému by s sebou přinesla nejen mechanické účinky, tj. redukci počtu relevantních politických stran, ale i účinky psychologické. Voliči by se naučili volit méně upřímně a více strategicky. Přičemž lze zároveň předpokládat, že by se strany ve snaze volebně uspět svou politickou nabídkou začaly orientovat na širší skupiny voličů, kterým by uzpůsobovaly svůj program.

 

Obě hlavní složky vzniklého bipartismu by tak byly ideologicky širšími stranami. Politické proudy zlikvidované mechanickým efektem by v čase byly integrovány do obou hlavních stran. V praxi by tak kupříkladu bylo možné předpokládat, že by „zezelenali“ politici z obou táborů v hlavním městě Praze. Je proto vždy úsměvné slyšet volání po zavedení systému prvního v cíli od těch politiků, kteří zároveň vyzývají k ideové čistotě.

 

Zkusme radši trochu něco jiného 

 

Závěrem jen doplňme, že pravolevé rozložení voličstva v území je u nás v čase velmi stabilní. Pravice si v tomto volebním období již silně naběhla zavedením přímé volby prezidenta. Neuvážený krok v podobě zbrklého zavedení systému prvního v cíli by byl další chybou. Chybou o to horší, že by pro pravici mohla mít fatálními důsledky.

 

Debata o případné změně volebního systému přitom na místě určitě je. Pro Českou republiku, i pro její pravici, však existují mnohem vhodnější řešení. O těch však možná někdy příště.