Vidím to jako dnes. Pražská ANOprimátorka Andrea Krnáčová s neskrývanou hrdostí v hlase oznamuje, že zbavila hlavní město krutého jha: nenáviděné zkorumpované bémovsko-janouškovské Opencard. „Prostě jsem to vyřešila“, říkaly přítomným novinářům její oči, když vytahovala z klobouku novou Lítačku.

Všechen lid, zejména pak moudří mainstreamoví komentátoři a internetoví diskutéři, začali věc ihned řešit. Ne, nešlo o podlézavou chválu. Naopak. Projekt byl podroben zdrcující kritice. Lítačka přece vůbec není pražské slovo! To je ale diletantismus!

Inu nevím, jestli to byl důsledek inteligence shora zmíněných účastníků oné veřejné debaty, nebo primátorčina šikovného marketingového tahu ve stylu legendárního Sira Humpreyho: vtělte do každého projektu nějakou evidentní pitomost, které se každý chytne a toho ostatního už si pak nikdo ani nevšimne. Vyšlo to dokonale. Zatímco se diskutéři „bouřlivě“ přeli, zda by bylo správnější Lítačku nazvat prostě Tramvajenkou, Krndačkou či rovnou Píchačkou, prazvláštní okolnosti jejího vzniku pohříchu nikoho nevzrušily.

Úderníci na magistrátu

Nejde tentokrát až tak o to, jak propagátorka otevřenosti a transparentnosti překvapeným Pražanům sdělila, že novou čipovou kartu nechala připravit v tajnosti. Udělat něco takového Pavel Bém, patrně by byl pověšen na první kandelábr. Inu, co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.

Zajímavější je však fakt, že nová karta byla vyvinuta takzvaně in-house, tedy řekněme vlastními silami. Žádné štráchy se soutěžením, autorskými právy, licencemi, vícepracemi, kontrolou, novináři a posléze policajty, prokurátory a soudci. Paní primátorka prostě pár šikovných programátorů zaměstnala na Magistrátu a ti pak, každý pěkně osm hodin denně plus svačina, stvořili novou čipovou kartu takříkajíc ve mzdě.