Senátní volby nepřinesly žádné velké překvapení, žádný zvrat, nové velké téma do české politiky... Přinejmenším to platí pokud srovnáváme konečné výsledky s výsledky prvního kola. Lze jistě dlouze rozvíjet úvahy na téma neúspěchu ministrů Chládka a Prachaře, či místopředsedkyně Senátu a ČSSD Gajdůškové, či o tom, zda ANO uspělo či nikoli, nebo zda bude vládní koalice posílena a podobně. Ale velká politická témata to nejsou.

Zajímavá tak zůstávají – pochopitelně pro velmi omezený okruh lidí, kteří vůbec na Senát pomyslí – spíše tradiční témata spjatá se smyslem Senátu. Nechci tady rozvíjet diskusi, která se opakovaně vrací a není uspokojivě vyřešena – zda je či není Senát zbytečný a zda by nebylo lepší ho zrušit, či nějak výrazně proměnit. Chci jen spíš neorganicky přidat trochu inspirací z právě skončených doplňovacích voleb.

Součástí senátních kampaní i obhajoby smyslu Senátu obecně bývá teze, že senátory jsou skutečné osobnosti. Co to ale znamená není tak samozřejmé. Letos se do Senátu dostaly takové osobnosti jako zakladatelka a ředitelka nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová, bývalý rektor UK Václav Hampl, právník a bojovník proti korupci Václav Láska. Nebo král českého a moravského hazardu v Monaku žijící Ivo Valenta či legenda socialistického podnikání František Čuba. Pestrá struktura osobností v Senátu už ostatně byla. Od Tomia Okamury, přes Jiřího Čunka po Evu Sykovou či Elišku Wagnerovou.