O případu paní Michalákové a krádeži jejích synů norskou sociálkou ví u nás prakticky každý. Ne všichni však vědí, že tyto totalitní praktiky nejsou ani v nejmenším výlučně norskou specialitou. V míře obdobné se vyskytují i v ostatních severských státech či ve Velké Británii.

Selhání systému, nikoli jednotlivců

Je třeba si uvědomit, že neoprávněné odebírání dětí z rodin není v těchto státech důsledkem selhání jednotlivých úředníků, ale systému jako takového. Ten vychází z předpokladu, že děti nepatří rodičům, ale státu.

Norský systém péče o děti tady nesmíme dopustit. Sociálního inženýrství jsme si užili v minulém režimu dost

A protože vlastník má více práv než pouhý opatrovník, nemůže si být žádný rodič jistý tím, že mu je Výbor pro dětské blaho, v případě Norska „dětskoprávní“ Barnevernet, nesebere.

Tento zvrácený stav věcí koresponduje s tím, že v těchto pokrokových státech je téměř protistátním jednáním, neposíláte-li svoje děti již od nejútlejšího věku do školky. Představa, že je vychováváte či dokonce vzděláváte svépomocí, zní v těchto společnostech rouhavě. Proto ani nepřekvapí, že se proti kolektivistické kazajce v těchto zemích žádný výraznější odpor nezvedá.