Slavit či neslavit? A když ano, tak jak? Zítra je den, kdy si naši předkové připomínali mučedníka svatého Valentina. Kdo si na něj ještě dnes vzpomene? A je vůbec na koho vzpomínat?

Tuto otázku si paradoxně nekladou jen bezvěrci, ale i katolíci, ovlivnění modernizačními trendy po Druhém vatikánském koncilu. V křečovité snaze vlichotit se Bohu vzdálenému modernímu světu došlo k odvrhnutí mnoha posvátných tradic. Součástí těchto změn, jejichž duchovním plodem je i současný papež František, je i „reforma“ církevního kalendáře. V roce 1969 byla z veřejného kultu odstraněna jména světců, jejichž život a skutky jsou doložitelné jen z legend. Tento osud, vedle sv. Filomeny či sv. Jiří, potkal také sv. Valentina.

Církev pochybující, šmejdi profitující

I to jistě přispělo k tomu, že do té doby všeobecně oblíbený svátek ztratil v posledních desetiletích jakékoli náboženské či mravní poselství. Kdo na této proměně profituje, je erotický (a další) průmysl. Obchodníci po zkušenostech let minulých očekávají značný nárůst prodeje kondomů a speciální valentýnskou nabídkou se dle bulvárních médií chlubí i sexshopy. Po Halloweenu (démonická parodie svátku Všech svatých) a Santu Clausovi, vytlačujícího Ježíška z centra vánočních oslav, je tak „Valentýn“ další duchovní šmejd „made in USA“, který má s původním smyslem daného svátku jen velmi málo společného.

Dokonce se v médiích často dočteme o tom, že svátek má ve skutečnosti původ ve starořímském svátku „Lupercalia“ při němž mladíci vhazovali do nádoby lístečky se jmény dívek, aby si vzápětí vylosovali svou „vyvolenou na další rok“. To je obdobný nesmysl, jako říkat, že křesťanské Vánoce jsou ve skutečnosti pohanské Saturnálie, protože shodou okolností připadají na podobné období.