Třetí muslimská invaze je v plném proudu. A pokud nedojde k zázraku, tak jí Evropa narozdíl od těch prvních dvou podlehne. Poprvé se náš kontinent pokusili muslimové dobýt na počátku 8. století. Přepluli Gibraltarskou úžinu a násilím obsadili Pyrenejský poloostrov. Zastavil je až Karel Martel, zvaný Kladivo, v roce 732 při vítězné bitvě u Poitiers.

O druhý ozbrojený průnik do střední Evropy se pokusili ve století patnáctém, tentokrát z jihovýchodu. Využili čtvrtou křížovou výpravou oslabenou Byzanc a dobyli Konstantinopol. Ujařmili přitom křesťanské Bulharsko, Srbsko a Uhry. Poraženi byly teprve před branami Vídně v roce 1683.

Soudružské objetí levičáků s islamisty

Následujících 250 let se neslo ve znamení bezprecedentního demografického, vědeckého, technologického a geopolitického rozmachu Evropy. Ve stejné době se však začala do té doby vnitřně rozdělená, leč stále ještě křesťanská Evropa svým duchovním kořenům vzdalovat. Nadešla éra dvou přelomových světových válek, jimiž byla dechristianizace Evropy do značné míry dokonána. I proto západním politikům nepřišlo nic nepatřičného na tom, když v 60. a 70. letech minulého století otevřely hranice svých států statisícům muslimských gasterbeieterů, aby se ujali práce v těch odvětvích, jimž se domácí vyhýbali. V průběhu následujících desetiletí se v západní a severní Evropě utvořily do sebe uzavřené cizinecké diaspory, chráněné postkřesťanskou ideologií „univerzálních lidských práv“. Po celém území Evropy tak s pomocí „lidskoprávních“ aktivistů a levicových vlád vznikla infrastruktura islámských center, připravených absorbovat další statisíce souvěrců z invaze třetí, tentokrát imigrační.

Proč nejedná EU jako Austrálie?

Touto sebevražednou politikou ochromené národy Evropy dnes přihlížejí tomu, jak k nim (z jejich daní placené) záchranné týmy dovážejí stále víc a víc běženců, z nichž muslimové tvoří naprostou většinu. Jen v posledních třech dnech jich na území Itálie dopravily téměř 7000. Co nedotáhnou do konce pašerácké bandy, to dokončí Evropská unie. Pozoruhodní spojenci. Co těm údajným lidumilům brání v tom, aby poté, co žíznivé napojí a hladové nasytí, zamířili směrem k místům, odkud tito uprchlíci vypluli? Přesně tak se chovají týmy australské, reagující na masovou imigraci ze Srí Lanky, Afghanistánu či Barmy. Aniž by uprchlíkům zkřivili jediný vlas, odvezou je zpět na pobřeží Indonésie, odkud zpravidla vyplouvají.

Viktor Orbán opět vyčuhuje z řady

Ze smýšlení a jednání europapalášů můžeme s pravděpodobností hraničící s jistotou vyvodit, že z jejich řad žádný novodobý Karel Martel nevzejde. Zdravého rozumu a odhodlání bránit svoji vlast je však jako šafránu i mezi státníky na národních úrovních. Výjimkou je snad jen maďarský premiér Viktor Orbán. Jeho vláda před několika týdny odstartovala referendum, v němž se mají občané do 1. července vyjádřit prostřednictvím dotazníku k přistěhovalecké politice EU. Jedna z otázek zní: „Podpořili byste, kdyby maďarská vláda představila mnohem přísnější normy, týkající se imigrace, namísto mírné politiky, kterou se řídí Brusel?“ Jak se dalo čekat, Orbána, jenž politiku EU označil za šílenou, bruselští mocipáni pořádně pokárali. Ostatně šéf Evropské komise soudruh Juncker má Orbána v oblibě již delší dobu. Říká mu diktátor, a když má zvláště dobrou náladu, tak jej po fašisticku pozdraví a vrazí mu pohlavek: