Vážený pane velvyslanče, má rodino, milí přátelé a kolegové, dámy a pánové,

je mi zde udělen Řád čestné legie, nejvýznamnější francouzské vyznamenání. Jsem si toho vědom, je to pro mne ohromná čest a jsem nesmírně dojat. Děkuji mé matce, že mne naučila se koukat na svět přes své fotografie, děkuji otci, že mne naučil číst svět z úhlu poezie. Děkuji Vám z celého srdce. Je pro mne ohromnou ctí, stát tu dnes před Vámi a velmi si vážím toho, že mohu z tohoto místa projevit vděčnost všem, díky nimž jsem mohl dosáhnout této pocty. Mé obrovské poděkování míří k Vám všem, kteří jste mi pomáhali, někdy mě i následovali, a dokonce občas i poslouchali nebo vyslyšeli. Děkuji Vám z celého srdce.

Tato pocta, které se mi dostává od francouzského státu, mi povoluje se cítit ještě blíže těm, které jsem v životě obdivoval a někdy měl i tu možnost s nimi přímo mluvit. Ať to bylo v Praze nebo v Paříži, měl jsem to štěstí se setkat s lidmi, jež pro mne byli zcela zásadní. Ať jde o malíře Josefa Šímu, spisovatele Rogera Vaillanda, básníka Louise Aragona, Miloše Formana, Milana Kunderu, herce Jana Wericha a jeho kolegu Jiřího Voskovce nebo také herce Simonu Signoretovou a Yvese Montanda, politika Mandes-France nebo Alexise Legéra, básníka známého pod jménem Saint John Perse. Na fakultě jsem poznal profesora Rollanda Berthese, později Karla Kryla nebo Václava Havla. Nejde ale jen o Čechy a Francouze. Musím zmínit i chilského básníka Pabla Nerudu, tureckého malíře Abidina nebo básníky Hikmeta a mnoho dalších ze všech možných zemí.

Všechna setkání probíhala ve Francii nebo v Československu, později v České republice, v Evropě, tedy v prostoru přijímání a exilu. Víte, pro mne je to věc zásadní. Pro mne, pro kterého se Francie stala vlastí, stejně tak jako Česká republika jí nikdy nepřestala být. Francie umí dávat a to, co dala, se jí vždy vrátilo. Francie mne jako exulanta přijala a umožnila mi pracovat.