Na území východních Čech, kde je můj domov, žije i více než šest a půl tisíce občanů (či bývalých občanů, řada z těchto lidí totiž získala v průběhu let občanství české) Ukrajiny. Jde o etnické Ukrajince, ale i Rusy pocházející z ukrajinského východu, kde probíhá občanská válka.

Jak pomáhají zmíněné organizace občanům Ukrajiny, kteří u nás léta žijí a pracují a zanechali ve své zemi rodiče či dospělé děti. Jak reflektují jejich obavy o životy jim drahých lidí, o jejich bezpečnost či obyčejné přežití? A třetí otázka: jaké jsou jejich možnosti?

Český zákon o pobytu cizinců řeší možnost sloučení rodiny v zásadě přísněji, než mu to umožňuje unijní směrnice č. 2003/86/ES ze dne 22. září 2003. Zatímco podle českého zákona lze sloučení rodiny umožnit pouze manželům cizinců s povoleným pobytem, jejich dětem a rodičům starším 65 let, směrnice dává členským státům možnost za určitých podmínek povolit sloučení rodiny i nejbližším příbuzným v přímé vzestupné linii (otci nebo matce cizího státního příslušníka), zletilým svobodným dětem a nesezdanému partnerovi.

Znám konkrétní případ ukrajinského Rusa, vysokoškoláka, jehož rovněž vysokoškolsky vzdělaný syn, matematik, o možnost přijít za rodiči marně žádal před dosažením zákonem stanoveného věkového limitu i potom. Marně. Nebyl holt zraněn na Majdanu, nešlo ho propagandisticky využít a byl to – považte – Rus!

Tuzemská právní úprava je dána tím, že ministerstvo vnitra, resp. jeho odbor azylové a migrační politiky, se snaží vstup cizinců z třetích zemí co nejvíce omezit. Český stát tak na jedné straně sice deklaruje starost o humanitární situaci na Ukrajině, na straně druhé však v konkrétních případech brání tomu, aby blízcí příbuzní lidí z východní Ukrajiny ohrožení válkou dostali možnost přesídlit do Česka.

To je celkem srozumitelné v případě polostátních Center pro integraci cizinců, které jsou v podstatě servisními organizacemi vnitra a realizují jeho imigrační politiku. Je to však skličující v případě neziskových organizací. V obou krajích východních Čech působí tři organizace pomáhající cizincům. Dvě z nich jsou polostátní, patří do sítě Center pro integraci cizinců podporovaných ministerstvem vnitra, třetí se nyní jmenuje Most pro, dříve Most pro lidská práva. Autor tohoto článku – nyní již tři roky v důchodu - byl zakladatelem poslední z nich.

V době, kdy se organizace profesionalizovala, jsem formuloval její základní poslání - obhajobu myšlenky univerzality lidských práv, zvláště ve vztahu k cizincům žijícím v České republice. Dnešní Most pro (?) se pod vedením své dnes již také bývalé předsedkyně lidských práv ve svém názvu zbavil. Větička o obhajobě myšlenky univerzality lidských práv však zůstala – je to zjevně dobré lákadlo na peníze, které organizace od svých sponzorů potřebuje na provoz a platy.

Těžištěm práce Mostu pro je – stejně jako polostátních Center - poskytování sociálních a vzdělávacích služeb. Od Center se nezisková organizace lišila tím, že se prostřednictvím vlastní expertní skupiny snažila korigovat vládní politiku integrace cizinců, nemít je jen za objekt, ale i subjekt této politiky. Tehdejší předsedkyně Kudrnová ji svým programovým nezájmem zařízla. Nyní se od Center neliší prakticky ničím, společenský přesah je nulový, na zoufalství lidí, jimž „demokratická“ Evropa postavila hráz, nereaguje žádnou aktivitou – neuspořádala jedinou besedu, nezorganizovala žádnou humanitární sbírku, demonstraci proti válce. Spolu s dalšími „humanitárními“ organizacemi mohla vystoupit se svým stanoviskem, výzvou. Nic z toho se nestalo.

Na webu Mostu pro se můžete dozvědět o tom, že „obecně prospěšná společnost“ kromě poskytování sociálních a vzdělávacích služeb pořádá tábor pro pár dětí cizinců a podílí se na organizování jejich kulturních a sportovních aktivit. Snad i kuličky by mohli cvrnkat. Na tento „obecný prospěch“ stát (včetně MV), kraj, město Pardubice a další sponzoři poskytují prostředky, které by sotva dali, kdyby zaměstnanci organizace nestrkali před skutečnými problémy hlavy do písku. Zaměstnanci dvou organizací (Centra a Mostu pro) žijí v dojemné symbióze, každá z nich však platí extra nájem, administraci podobných projektů a mzdy svých zaměstnanců.

Neměl bych nic proti bezproblémovým (bezzubým?) aktivitám, jimiž někdejší lidskoprávní organizace dnes odůvodňuje svou existenci, pokud by pro své klienty dělala něco podstatně důležitějšího. Příbuzným „našich“ Ukrajinců by daleko více pomohlo, kdyby spolu s ostatními společnostmi demonstrovala jejich skutečné potřeby.

Proč by ale „humanitární“ aktivisté měli hasit něco, co je nepálí, že? Něco, na co přece nedostanou peníze…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami