Kdyby tento aforizmus měl být Fajtovsky doplněn, zněl by asi takto: „rozpůjčovat, co se dá, kašlat na poslání NG dané zákonem, okopírovat to, co dělají v cizině, vytvořit z NG Matějskou pouť a hlavně, každou korunu strhnout do Fajtovského hnízda“. Nelze to napsat krátce, poněvadž Fajtova nestydatá snaha prosadit se, obohatit se, zneužít cokoliv, co se zneužít dá, je široce rozvětvená.
J. Fajt sděluje, že odešel z Národní galerie proto, že jsem neměl žádnou vizi. Zajímavé je, že jeho vizi už třikrát neschválilo Ministerstvo kultury, což se mně nestalo za 12 let mého působení ani jednou.
A k jeho odchodu. Uzavřel jsem kohoutky, odkud mu tekly peníze. Před mým příchodem měla NG asi 25 kont s nejrůznějšími podpisovými právy. To vše jsem zrušil.
NG přestala být pro Fajta dolem na peníze a šance se zviditelnit.
Fajtova snaha předkládat vše, co se děje v cizině, jako vynikající a následováníhodné, je projevem nevzdělanosti a primitivnosti. Hovořit o tom, kolik je v cizině literatury apod., je už dlouho liché. Cizojazyčnou literaturu lze dnes získat kdekoliv na světě, zvlášť pracuje-li člověk v příslušné profesní oblasti.
Znám německou scénu velmi dobře. Měl jsem šanci tam působit několik let. Německá scéna má své klady, ale i spousty limitů, které je zbytečné napodobovat.
Jiří Fajt hlásá morálku, ale sám žádnou nemá. Stačí se podívat na jeho dosavadní putování životem. Zanechává za sebou dluhy, nedodělky a nepatřičné projekty.
Stěžuje si, že u nás nejsou odborníci využíváni, ale když se podívám na jeho partnery, jako je např. Jan Třeštík (ředitel Středočeské galerie falšoval vývozní povolení na Picassův obraz a byl za to odsouzen), jsem přesvědčen, že takoví lidé by neměli mít žádné šance. Ve Fajtově vizi (nevím, zdali ještě platí) chtěl podniku Jana Třeštíka pronajmout Palác Kinských.
Stěžovat si na to, že zaměstnanci Národní galerie si občas přivydělají k ubohému platu, je nemravné. Sám požaduje velký plat a jiným odmítá umožnit, aby si přivydělali, aniž tím jakkoliv poškozují NG. Pokud jim jejich aktivity v práci překáží, tak je nutné s nimi skončit, ale ze své dlouholeté zkušenosti vím, že jim to spíše pomáhá, poněvadž se mohou rozvíjet i jinými cestami, než které nabízí Národní galerie.
Fajtova snaha získat nehorázný měsíční příjem je sprostotou nejhrubšího zrna. Co je nám do toho, že jeho děti studují v zahraničí a manželka bydlí v Berlíně?
Každý z dosavadních ředitelů měl tabulkový plat a nikoho ani nenapadlo žádat něco speciálního, i když řada z nich byla špičkovými odborníky. A pokud je pravda, že se na něčem takovém podílel ministr kultury Herman, měl by okamžitě abdikovat.
Celé interview je o ničem a slouží jen k tomu, aby se Jiří Fajt mohl vytahovat, jak je geniální. Autorka paní Šimůnková nemá zkušenost s oblastí výtvarného umění a už vůbec ne s uměleckými muzei. Interview je na úrovni bulváru, ale Jiří Fajt je vlastně typický bulvární produkt. O tom svědčí i jeho dojímavá historka, jak seděl v Londýně na schodech do muzea, popíjel francouzské víno, krmil se anglickým sýrem a poslouchal jazz. Tomu se nelze co divit. Byl v Anglii a Francie byla jen přes kanál. Nevím, jestli by býval byl tak šťastný, kdyby na českých schodech popíjel české pivo či moravskou slivovici, přikusoval olomoucké tvarůžky a hrála by mu dechovka. To by asi nebylo dost světové. A Jiří Fajt je přece apoštolem světové kultury, misionářem, který z nás udělá ty správné „kulturníky“.
Doufám, že boží mlýny budou tentokrát pracovat trochu rychleji a Fajta s Hermanem rychle semelou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Milan Knížák
