Bylo jasné, že nemohou mojí práci ze šedesátých až osmdesátých let vymazat, poněvadž je zaznamenána v důležitých světových přehledech, slovnících a textech, ale o to víc se snažili ze mne udělat zrádce vlastních idejí, konjunkturalistu, nepřítele pokroku. Ale já trvám na tom, že to, co jsem dělal po roce 89 bylo přímým a důsledným pokračováním mých idejí a činů ze šedesátých let.

Nezištně a s plným nasazením jsem se zapojil do práce na nové organizaci státu a to v oblasti, která mě byla nejblíže, tedy v umění. Změna Akademie výtvarných umění, kterou jsem podnítil a provedl, byla ze všech vysokých škol nejdůslednější. Pedagogický sbor, který jsem dal dohromady byl nejsilnější v celé historii AVU. Nedbal jsem na osobní prospěch, bylo mi to lhostejné. Ze začátku jsem dokonce odmítl několik platů, aby tak škola neutrácela. (Dnes vím, že to bylo naivní.) Dělal jsem vše, aby AVU byla školou pro studenty nikoliv pelíšky pro pedagogy i když řada z nich si představovala, že vše zůstane při starém, jen oni usednou do profesorských křesel. Říkám to hlavně proto, že jsem zděšen z toho, co se děje na Akademii dnes, kdy se vedení školy bez invence a trapně snaží vyrovnat panujícím světovým trendům, což vždy znamená úpadek, poněvadž při následování trendů jsme přinejlepším druzí…

Podobně tomu bylo v Národní galerii. Všechnu zkušenost, kterou jsem měl z akcí a aktivit předešlých let, zkušenost, kterou jsem nabyl celoživotním vzděláváním, které jsem důsledně dodržoval (poněvadž mě komunistická škola nedovolila řádně studovat a já jsem nebyl dostatečně pokorný, abych vydržel její tlak), tak celou tuto zkušenost jsem zúročil v zásadní akci, kterou byla má práce, mé zaměstnání, má služba idejím nového státu.

Řada lidí využila nové doby k tomu, aby se obohatila. Nepovažuji to za nic opovrženíhodného, byla to jedna z cest, ale já jsem si jí nezvolil. Zvolil jsem si cestu služby a důsledně jsem trval na tom, abych se neodchýlil od svých zásad.