Pro vytvoření světonázoru je důležité období dospívání a počínající dospělosti. V tomto věku se utvrdíme v názorech, které mají naši rodiče, nebo je s pohrdáním odmítneme.
Více než jindy na nás mají vliv názory našich vrstevníků. Věřící lidé právě v této etapě nejčastěji zažívají prozření (kdo chce, nechť si dá toto slovo do uvozovek), kdy se ztotožní s mýty, přikázáními a zvyklostmi své víry.
Ovšem během dospívání teprve „bereme rozum“ a získáváme zkušenosti. Nelze očekávat, že náš světonázor bude od začátku zralý a slučitelný s realitou.
Je nutné jej doplňovat, modifikovat a leckdy dokonce zcela zavrhnout. Je to nepříjemná dřina a není divu, že ne každému se do ní chce. Kdo bude ochotný poměřit své přesvědčení s realitou a kdo nikoli? Lidé schopní sebereflexe to ustojí: „OK, mýlil jsem se, to se stává“.
Naopak narcisové, jimž chybí sebedůvěra, a snaží se proto sami sebe i své okolí přesvědčit o své dokonalosti, si omyl jen tak nepřipustí.
Není divu, že narcistní typy lnou k infantilním iracionálním ideologiím a nekriticky na nich lpí (nejde samozřejmě jen o nacismus, který jsem dal do nadpisu).
Tito lidé neměli možnost si v dětství vybudovat sebedůvěru, a proto to horečnatě dohánějí v dospělosti. Bolavé ego si hojí přesvědčením o své vyvolenosti a někdy dokáží tímto přesvědčením nakazit ostatní a stát se vůdci davu.
Klausova ideologická paranoia
Rozvíjí se zde začarovaný kruh: Čím více se narcis ve svém světonázoru odchýlí od reality, tím více hněvu a žárlivosti ho stojí si za ním stát. Ovšem čím více emocí do obrany své víry investuje, tím méně bude ochotný od daných dogmat ustoupit.
Nejde o jediný důvod vazby mezi narcismem a ideologickým myšlením. Vyhrocený světonázor opírající se o „posvátnou hodnotu“ a hemžící se zákeřnými nepřáteli, kteří hodnotu ohrožují a touží ji ničit.
Narcis tak sám sebe vnímá coby bojovníka za lepší zítřky, hrdinu, který je dostatečně bystrý, aby odhalil „škůdce“, a dostatečně odvážný, aby jim čelil.
Narcismus je tedy kromě ideologického myšlení spojen s paranoiou, protože narcis vidí „nepřátele“ za každým rohem, popřípadě si je dokáže sám vyrobit.
Hezkou ilustrací ideologické paranoie je výrok Václava Klause z projevu Svoboda a volný trh: „Není možné naslouchat dnes populárním ,ismům‘ (jako je multikulturalismus, humanrightismus, ekologismus, supranacionalismus, komunitarismus, feminismus, NGOismus atd.). Tyto ‚ismy‘ k větší svobodě nepřispívají, naopak ji ohrožují.“
Kdo se stane ovcí?
Před sestupem do iracionality příliš nebrání vzdělání a už vůbec ne „civilizovanost“. Němci byli vzdělaným a kulturním národem, ale ponížení po prohrané válce, hyperinflace ve 20. letech a hospodářská krize stlačily národní ego takovou silou, že to se zachovalo jako pára v kotli s nefunkčním ventilem: explodovalo, rozepnulo se do obrovských rozměrů a ničilo vše kolem.
Přiznejme si – většina z nás si hýčká hodnotu, kterou preferuje, a stejně tak skoro všichni máme nějakého skupinového nepřítele, kterého nesnáší.
Je to lidské a přirozené, ovšem je na nás, abychom sami sebe hlídali, zda se naše přesvědčení nezačíná být příliš dogmatické a odtržené od skutečnosti.
Je na nás, abychom rozlišovali emoce od myšlenek a to, co víme, od toho, v co věříme. Komu se to nedaří, stává se ovcí.
Psáno pro HlidaciPes.org, Ústav nezávislé žurnalistiky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
