Pro vytvoření světonázoru je důležité období dospívání a počínající dospělosti. V tomto věku se utvrdíme v názorech, které mají naši rodiče, nebo je s pohrdáním odmítneme.

Více než jindy na nás mají vliv názory našich vrstevníků. Věřící lidé právě v této etapě nejčastěji zažívají prozření (kdo chce, nechť si dá toto slovo do uvozovek), kdy se ztotožní s mýty, přikázáními a zvyklostmi své víry.

Ovšem během dospívání teprve „bereme rozum“ a získáváme zkušenosti. Nelze očekávat, že náš světonázor bude od začátku zralý a slučitelný s realitou.

Je nutné jej doplňovat, modifikovat a leckdy dokonce zcela zavrhnout. Je to nepříjemná dřina a není divu, že ne každému se do ní chce. Kdo bude ochotný poměřit své přesvědčení s realitou a kdo nikoli? Lidé schopní sebereflexe to ustojí: „OK, mýlil jsem se, to se stává“.

Naopak narcisové, jimž chybí sebedůvěra, a snaží se proto sami sebe i své okolí přesvědčit o své dokonalosti, si omyl jen tak nepřipustí.