Po podpisu Lisabonské smlouvy se většina zásadních politických rozhodnutí ovlivňujících životy občanů ČR odehrává za hranicemi naší republiky, v Evropské unii, nejčastěji v dialogu mezi německou kancléřkou a francouzským prezidentem. ČR nemá jeden hlas jako v OSN, její váha v Unii je stále menší a nyní tak slabá, že jí vlastně nikdo nepotřebuje.
Evropa se centralizuje, nikoliv federalizuje, jak si asi maloval Miloš Zeman, když vyvěšoval "modrý hadr se žlutými hvězdičkami" nad tradičním sídlem českých králů a prezidentů, takže lid ČR nemá ani možnost hájit své zájmy prostřednictvím přímo volených senátorů v paritním počtu za každý stát federace. Dokonce i kovaný havlista Jan Macháček si v Respektu všiml, že rozpočty jednotlivých států si federální prezident a Kongres USA kontrolovat nedovolí, což EU chce. Ale zpět do zkorumpované Evropy a jejího euroregionu.
Úpadku české státnosti a politické kultury odpovídá i pokleslý zbulvarizovaný veřejný diskurs, či spíše slovíčkaření politiků a veřejnoprávních médií. Posledním dokladem prohlubujícího se marasmu bylo nedělní "hádání se" a vzájemné ztrapňování prezidenta republiky Miloše Zemana s Václavem Moravcem. Z obou se tak stávají vysoce přeplácení baviči, kteří nebaví.
Jak je již v jeho pořadu zvykem, řešila se většinou zástupná témata, stav české demokracie, ekonomiky a zahraničních vztahů, které jsou poškozeny jak předešlým ministrem zahraničí, tak tím současným a bohužel i prezidentem například v klíčové eurasijské otázce dalšího rozvoje Ukrajiny, se nediskutoval. Rovněž sbližování USA a Iránu, který chtěl Zeman nedávno bombardovat, podobně jako Jugoslávii, "na paškál" v České televizi nepřišlo.
Nakonec je to ale celkem jedno, neboť tuto agendu v předlužené "Čtvrté říši" řídí pan Füle a placení aktivisté vybavení stejnými letáčky, jako účastníci "arabského jara". Možná proto se v očích Miloše Zemana a NBÚ stává kandidát na ministra průmyslu Jan Mládek "bezpečnostním rizikem". Vždyť má ruskojazyčnou manželku a chodil slavit na ruské velvyslanectví.
Paranoia se šíří institucemi, jak napsal velký evropský filosof Friedrich Nietzsche: U jednotlivců je šílenství výjimkou, zatímco u stran u hnutí pravidlem. Proto jsou dějiny národů dějinami masakrů a na skutečně lidské dějiny zatím marně čekáme, ačkoliv je Karel Marx předpověděl. Neměl nakonec ve sporu s ním pravdu Michail Bakunin?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Milan Rokytka - profil
