Tentokráte však nechci připomínat žádné z dat vzdálené historie jako např.:

• 4. srpen 1306, kdy byl v Olomouci zavražděn český král Václav III.
• 12. 8.1881, kdy došlo v Praze k požáru Národního divadla
• 14. 8.1436, kdy byl na Jihlavském sněmu přijat za českého krále Zikmund Lucemburský
• 15. 8.1744, kdy pruské vojsko krále Friedricha II. vpadlo do Čech
• 16. srpen 1419, kdy zemřel na Novém hradu u Kunratic Václav IV.
• 24. srpen 1290, kdy byl před Hlubokou popraven Záviš z Falkenštejna
• 26. srpen 1278, kdy padl v prohrané bitvě s Rudolfem I. Habsburským na Moravském poli český král Přemysl Otakar II.
• 26. srpen 1346, kdy ukončil svůj život krále cizince v bitvě u Kresčaku, kde bojoval na straně Francouzů, český král Jan Lucemburský
• ani 29.srpen 1526, kdy porazili Turci v bitvě u Moháče vojsko českého a uherského krále Ludvíka II. Jagelonského, který se na útěku z bojiště utopil v tamních bažinách

Tentokráte jsem se trochu zamyslel nad 21. srpnem 1968, nad invazí vojsk států Varšavské smlouvy do Československa. Ano, nad invazí vojsk států Varšavské smlouvy, neobsadili nás Rusové, jak se často ve sdělovacích prostředcích uvádí, jednalo se o vojska států Varšavské smlouvy (ale bez Rumunska).

Se zvyšujícím se věkem si stále více uvědomuji, jak rozdílné je hodnocení a srovnávání historických událostí s postupujícím a přibývajícím časem.

Ano, to probuzení do rána 21. srpna 1968 bylo pro nás, pro všechny, šokující. To, co bylo vlastně neuvěřitelné, to se skutečně stalo. Byli jsme obsazeni armádami cizích zemí, armádami, jejichž vojáci v prvních hodinách snad ani nevěděli kde jsou.

V ulicích Prahy jezdily tanky, na Staroměstském náměstí stála protiletadlová baterie.