Mnohé hodnoty máme společné. Humanitní ideály, osobní svobodu, solidaritu, rovnost před zákonem, úsilí o snižování nerovností, přesvědčení o nutnosti co největší sociální mobility, úctu k poctivé práci, snahu o to, aby každý člověk mohl žít důstojný a kvalitní život, aby se zlepšovaly životní podmínky nízkopříjmových a těch nejchudších, aby v zemi existovala silná a vzdělaná střední vrstva, abychom pomáhali rodinám s dětmi, aby lidé mohli žít důstojné stáří.

Teď jde ale o to, že se často neshodneme na tom, jak se tyto hodnoty dají nejlépe prosazovat. Jako obdivovatel staré dobré Ameriky, v níž se dařilo skloubit ideje klasického liberalismu s morálně vyspělou společností, bych byl rád, kdybychom to co nejvíce nechali na jednotlivci, jeho rodině, občanské společnosti, svobodném trhu a co nejštíhlejším státu. Jenže dnes stát zasahuje na mnoha místech, řada lidí je na něm závislá, žijeme v postkomunistické České republice a v Evropě a je docela dobře možné, že k naplnění těchto hodnot stát musí nebo může udělat něco více, než jen plnit právní a obrannou funkci.

Samozřejmě, že tento text nemá smysl pro ty sociální demokraty, kteří jsou spíše socialisty, a kteří by si přáli rovnost výsledků nebo snad svržení kapitalismu a svobody. Nicméně pro ty, kteří v sobě mají liberalismu více, a kteří prosazují spíše rovnost příležitostí, dodávám, že v určité rovině s nimi souhlasím. Myslím si například, že určitá míra pozitivní svobody je nutná v tom smyslu, že každý člověk by měl mít přístup ke kvalitnímu vzdělání, k univerzální zdravotní péči, k čistému životnímu prostředí atp.

Že by zároveň zaměstnanci měli mít kvalitní pracovně-právní ochranu, spotřebitelé právo na kontrolu potravin a dalšího zboží. A především si myslím, že by český stát měl zvýhodňovat rodinu a v rámci demokratického konsensu taky podporovat morální hodnoty. Možná jste si ale všimli, že v těchto věcech se od klasického liberalismu neposunuju nutně ani tak k sociální demokracii, jako spíše ke konzervatismu či křesťanské demokracii.

Kdo je nepřítel obyčejného člověka?

Asi se shodneme na tom, že to jsou často velké nadnárodní korporace, případně i čeští a východní oligarchové. Kde už ale asi budete mít problém souhlasit, je to, když řeknu, že je to i velká vláda, byrokracie a vydávání veřejných peněz na cokoliv, co by bylo možné zajistit efektivněji na svobodném trhu nebo v rámci občanské společnosti.