Kvůli rychlému a pro nás zneklidňujícímu tání arktického ledu – změně klimatu je od července do října nyní možný uvedenou cestou námořní tranzit. Vědecký pracovník coloradského Národního centra Walt Meier uvádí, že klimatické modely již počítají v Arktidě s létem bez ledu, a to mezi lety 2050 a 2070, přičemž některé scénáře předvídají ještě rychlejší změny – například rok 2030.
Pro mnohé děsivá zpráva klimatologů je naopak pro jiné zajímavá a výhodná, neboť severní cesta se stává určitou alternativou vůči Suezskému průplavu. O tuto cestu projevuje zájem zejména Rusko, které má největší atomový ledoborec a také Čína. Trasa má mimo jiné výhodu, že lodě nejsou ohrožovány piráty a není zde ani dopravní „přetlak“, který se tvoří na určitých mořských trasách.
Arktida začíná být zajímavá i po stránce těžby nerostného bohatství, především ropy a rybáři zde tuší určité své možnosti. Arktida se tím stává velice zajímavým teritoriem a jsou země jako Rusko, Dánsko, Kanada, Norsko a Spojené státy, které zde prosazují svá územní práva. Že by tento region měl být „globálním společenstvím“, je otázkou a zatím je pouze bodem ke vzplanutí konfliktu. Na to před měsícem upozornil ruský ministr obrany Sergej Šojgu na zasedání kolegia ministerstva obrany (viz): „Obrana ruských národních zájmů v oblasti Arktidy je jednou z priorit činnosti ozbrojených sil. Dnes se Arktida pro mnohé země stala teritoriálním, vojenskostrategickým zájmem. To může vést k nárůstu potenciálu konfliktu v regionu“. Ve svém prohlášení rovněž mluvil o ledoborcích z Ruska, Švédska, Německa, USA, Číny a Jižní Koreje, které se v regionu již nacházejí.
Pro změnu americký admirál Harry Binkley Harris, který je v současnosti velvyslancem v Jižní Koreji a dříve velel americkému válečnému loďstvu v Pacifiku, prohlásil: „Ruské snahy o přítomnost a vliv v arktické oblasti si zasluhují naši velkou pozornost. Rusko zde má více základen než všechny ostatní země a vytváří si tak výraznou vojenskou dominanci“.
Estonský ministr zahraničí Urmas Paet poměrně často na půdě Evropského parlamentu, kde je členem zahraničního výboru, ale i jinde, mluví o potřebě zabránit militarizaci arktického regionu (viz). Letos na jaře například mluvil o militarizaci Arktidy ze strany Ruska.
Naopak norská ministryně zahraničí Ine Eriksen Søreideová o Rusku mluví pozitivně a chválí vzájemnou spolupráci v regionu: „Musíme zajistit a pozorně sledovat vývoj, jak politický, tak i vojenský v oblasti. Děláme to společně ve spolupráci s ostatními, protože máme zájem o udržení stabilního a mírového regionu.“
Mimo jiné jednání o tomto regionu se pravidelně konají na zasedání Arktické rady, která byla letos navržena na Nobelovu cenu míru.
Na co však norská ministryně upozorňuje, jako na potenciální nebezpečí, je obrovská koncentrace ruských vojenských sil na poloostrově Kola, což je jen pár kilometrů od Norska : „Na našem prahu máme největší koncentraci vojenské síly, a to 120 kilometrů od hranice, na pobřeží Barentsova moře“. K tomu dodává: „Pokud se něco stane, Rusko bude muset chránit poloostrov Kola a jejich vojenské zájmy."
S trochou ironie k tomu ruský diplomat odpovědný za tuto oblast Igor Neverov poznamenává , že Rusko postupuje transparentně a podle mezinárodních zákonů, když svým prodejem Aljašky učinilo z USA arktickou velmoc.
Nejnovější zprávy hovoří o obavě Ruska ze stupňování napětí ze strany některých států. Rusové mají tím na mysli Velkou Británii, která se rozhodla poslat na základny na severu Norska své mariňáky, což má být údajně odpověď na ruskou vojenskou hrozbu v Arktidě. Britský ministr obrany Gavin Williamson prohlásil pro list The Sunday Telegraph, že vláda připravuje „obrannou strategii pro Arktidu“ s tím, že v příštím roce bude nasazeno 800 vojáků na základny na severu Norska“. Ministr rozhodnutí opírá o údajný velký pohyb ruských ponorek a znovuotevírání již zavřených ruských arktických vojenských základen. Británie chce svojí vojenskou akcí dokázat, že je připravená chránit své zájmy (viz). Plánuje se, že Britové každoročně s Norskem provedou na severu cvičení, kterého se účastní vojáci obou zemí a britské letouny Poseidon budou vzlétat ze své základny v Lossiemouth, aby sledovaly pohyb ruských ponorek.
Nejdříve se ale bude letos v listopadu konat na severu cvičení NATO, kterého se účastní až 40 tisíc vojáků, z toho osm tisíc Britů.
Grigorij Dobromelov, ředitel ruského Institutu politického výzkumu tvrdí, že vše je třeba vidět v širším kontextu vztahů mezi Británií a Ruskem a také v širší rovině vztahů NATO – Rusko. V současné době nemá podle něj Británie velký zájem o Arktidu, a to, k čemu se Londýn rozhodl, má jen obecnější rovinu. Ruský analytik předpovídá, že reakcí na ruské základny v Arktidě bude stále větší intenzita pohybu sil NATO v této oblasti.
Ostatně tomu také odpovídá americká strategie pro Arktidu, která byla naplánována již v roce 2009, v roce 2014 došlo k její změně a nyní opět zažívá oživení a svoji revizi. Strategie vychází z toho, že Američané nejsou na tom dobře, co se týče ledoborců, přitom si všímají velkých aktivit Ruska. To je důvod, že se USA opět letos zaměřily na vylepšení své bojeschopnosti pro Arktidu.
Dostáváme se tak na začátek, kdy byla řeč o klimatických změnách, které v tomto regionu ovlivňují i vojenskou strategii. Proto náčelník amerických námořních operací admirál John Richardson, když měl vysvětlit novinářům, proč právě letos dochází k dalšímu „updatu“ americké strategie pro Arktidu, prohlásil jednoduše: „Ten zatracený led se rozpouští!“ Pak dodal: „Arktické kry jsou stále menší, jako zatím nikdy dosud. Otevírají se vodní cesty, a to vede ke strategickým změnám… Ruské a čínské námořní aktivity se v regionu rozrostly, což vyvolalo v USA a Evropě diskusi o budoucnosti arktických operací. Americké námořnictvo zjistilo, že ruské a čínské ledoborce se dokážou dobře vypořádat s raketami namířenými proti lodím.“
V současnosti již 300 amerických vojáků trénuje své schopnosti v arktické oblasti.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
