„Zemřel bez bolesti. Asi hodinu, než skonal, jsem ho držel za ruku. Věděl, že byl milován,“ řekl médiím Jevgenije J. Jevtušenko. Velký sovětský básník, scenárista a režisér ukrajinského původu skonal včera v jedenáct hodin dopoledne (místního času – USA - Oklahoma city) na rakovinu. Do poslední chvíle byl obklopen svoji rodinou.

Snad jeden z největších současných básníků píšící rusky (byl ve skutečnosti sovětským básníkem) začal svoji literární pouť ve svých dvaceti letech, kdy opěvoval Stalina. Již tehdy se velice zajímal o politiku a stal se mluvčí Komsomolu. Ovšem hned začátkem šedesátých let přesněji v roce 1961 vychází v listu Literaturnaja gazeta jeho báseň o masakru převážně židovského obyvatelstva v rokli zvané Babí Jar v Kyjevě, kterou si jako komsomolský funkcionář mohl dovolit napsat. V básni Jevtušenko otevřeně kritizuje ruskou judeofobii. Jevtušenko odjel hledat památné místo a byl v údivu, že zde nenašel ani náhrobní kámen: „Byl jsem tak v šoku. Byl jsem naprosto v šoku, když jsem to viděl, že si lidé neuměli na to vzpomenout,“ řekl tehdy básník.

Na Babij Jar se pomník nevešel./ Ni hrubý kámen co náhrobek,/bohužel./Dnes jsem stár léty,/jak židovský lid,/jsem jeden z nich,/jsem Žid./Hle, plazím se v egyptských/zdech,/umírám na kříži,/mám jizvy po hřebech./Jsem snad Dreyfus./A Filištín je práskač i soudce pán,/jsem vězněm, obklíčen ze všech stran,/štván,/hanoben,/popliván./V načechrané krajce z Bruselu líbezné dámy,/mi kničíc uštědřují slunečníkem rány./A to jsem malý kluk z Bialystoku./Krev teče, zaplavuje zem,/šenk hučí, vře klokotem,/čpí vodkou a cibulí./Bota mne skopne, jsem bezmocný,/zbytečně oroduji u těchhle/pogromových spratků./Řvou Bijte Židy, zachráníte Rus./Jakýsi trhovec bije mou matku./Ach můj ruský lide!/

Jevgenij Jevtušenko v šedesátých letech vedle básníků Vozněsenského, Roždestvenského, Achmadulinové a dalších se představil jako nový proud poezie. Byl velice populární a hrál mezi nimi prim, především zvukomalebností svých veršů, ale také svým postojem proti formalismu a dogmatismu. Jeho básně vždy zahřměly a dovedly naplnit i fotbalové stadiony (V roce 1991, po nezdařeném pokusu o komunistický puč, deklamoval své verše před 200 tisíci lidmi). Působil jako mladý rozhněvaný muž a v dnešní terminologii bychom řekli rocker. Svých chováním prezentoval tehdejší mládež. V té době –beatnická doba - cestoval rovněž na Západ, kde recitoval svým osobitým zajíkavým způsobem své básně. Stal se ve skutečnosti již tehdy světovým básníkem a dosáhl obrovské popularity i u nás. Jeho poezie se strefila a záměrně strefovala do doby rodících se převratů, což mělo negativum v tom, že v roce 1963 dostal zákaz cestování. To básníka neodradila od jeho angažované tvorby, kdy stal se ještě více populárním v Československu, když napsal známou báseň: