Nikoli náhodou se aktivují myšlenky dané ještě K. Marxem a ani nemusí jít právě o oslavu dvoustého výročí jeho narození ( 5.května ). Mimo jiné k výročí vyšel znovu Komunistický manifest s předmluvou Yanise Varoufakise. V příloze napsal, že tehdy nešlo o jakousi akademickou rozpravu v evropských akademických salonech, ale jednalo se o výzvu k akci. Dnešní situace se zdá, že rovněž přestává být zajímavá v „salonní“ podobě a že její účastníci začínají spíše horovat pro akci. Pochopitelně, že se nemluví o akci v podobě revoluce. Zatím pro současnou naši společnost platí to, co T. G. Masaryk objevoval na Marxových spisech, že v Kapitálu z dřívější revolučnosti dospívá v posledních dílech k evolučnosti: „Socialisté prohlašovali se vždy za stranu revoluční; avšak pořád určitěji a určitěji je metoda revoluční pozměňována v metodu reformní.“ To píše ve svých úvahách Masaryk („Vědecká a filosofická krize současného marxismu“ Naše doba, Praha 1989, 5. Ročník). Příkladem dnešní určité netrpělivosti je zatím anonymní – pod šifrou existující „platforma Skutečná levice“, která uvádí přípis: „Základní prohlášení skutečné levice“ a „Dopis členkám a členům KSČM“. Hlavní nespokojenost s levicí u nás ovšem vyjádřili loni přímo voliči, když se to odrazilo v poklesu hlasů jak pro ČSSD, tak historicky pro KSČM. Na mezinárodním poli můžeme netrpělivost pozorovat na sympatiích s Jerenymem Corbynem nebo na celoevropském hnutí DiEM25. To ve svém základním materiálu píše o „žízni po demokracii a (že) hodlá učinit něco velmi radikálního“. Tak je vyjádřená netrpělivost s tím, jak se chovají evropské levicové strany. Můžeme to číst v nedávno napsaném otevřeném dopise adresovaném, jak Jean-Lucovi Mélenchonovi z francouzského levicového hnutí Nepoddajná Francie, Catarině Martinsové z portugalské levicové strany Bloco de Esquerda, Pablu Iglesiasovi z Podemosu a stejně tak Gregoru Gysimu z Die Linke, který je zároveň předsedou Evropské levice. V dopise uvedeným levicovým politikům zastoupeným v Evropském parlamentu připomínají, že jim „chybí koherentní plán A, B, C“ a že hnutí s těmito politiky se chce sejít a navrhnout jim svůj „společný plán A, B a C pro naše města, regiony, země a pro Evropu jako celek.“

O čem to vše svědčí

Zdá se, že část intelektuálů začíná chápat, že lidem došla trpělivost se současnými levicovými politickými stranami, které si jen hrají na jakési zástupce lidu a přitom se stávají spolutvůrci současné politické a ekonomické situace. Utvrzují svojí dosavadní činností jen moc globálních společností přebírajících vládu od politiků. Manažeři globálních společností se stávají skutečnými politiky a politici a politické strany jsou jen jejich marionetami. Lidé začínají zjišťovat, že i tak zvané levicové strany se jen za zástupce lidu prohlašují, ale v zájmu moci jsou jejich lídři ochotní jít do kompromisů, které jsou neslučitelné s vůlí voličů těchto stran. Přitom voliči jakoby měli dost i výše Masarykem uvedené socialistické evoluce a místo toho chtějí a požadují od vůdců stran a hnutí radikální činy. Nechtějí již jen slova, slova, slova…

To pochopitelně vyvolává v zemích bývalého východního bloku šok: „být protikapitalistický?“

Z bývalých disidentů se stali zastánci kapitalismu a najednou v těchto zemích se rodí a musí nutně rodit pochopitelně i disidenti protikapitalističtí, neboť mainstream je plně oddán myšlence západnímu liberálnímu myšlení a žádné jiné variantě. Z bojovníků proti totalitní byrokracii se stali zastánci byrokracie politické. Naopak vznikají disidenti, kteří se staví proti nové byrokracii. Chceme-li slovy marxisty Milovana Djilase řečeno: zrodila se „nová třída“. Stačí si občas vyslechnout názory některých členů ČSSD a máte dojem, že mluví politik jakési pravicové liberálně demokratické strany a nikoli zástupce levice. Rozpolcenost českých sociálních demokratů se markantně projevu v diskuzi, zda jít do vlády. Má volič ČSSD jistotu, zda chuť jít do vlády je vedena snahou vyjít vstříc lidem nebo pouhým strachem ze ztráty lukrativních pozic. Vzniká tak boj s novými aparátčíky, s jinou byrokracií – boj s „novou třídou“, ať se nazývá jakkoliv i s levicovou nálepkou. Jde o třídu zastávající určité pro nás v bývalém východním bloku nové pozice, které se teprve učíme odhalovat. Jsou to politici – byrokracie, která hájí naše zájmy? Nebo jen svoje - jaké a čí?

Zjišťujeme, že v dějinách jde o neustálý boj s byrokracií. V roce 1948 se u nás odehrálo nadšení u části obyvatel nad vítězstvím levice a nedokázali si ani představit vznik komunistické byrokracie. Po roce 1989 opět většina měla představu a věřila bývalým disidentům a dalším členům Občanského fóra. Dnes? Zůstává otazník nad novou byrokracií a „novou třídou“.