V půli letošního března podal expert OSN na lidská práva Marzuki Darusman na tiskové konferenci v Ženevě zprávu, která mapuje práci severokorejských dělníků v zahraničí.

Zpráva popisuje, jak jsou Severokorejci vysíláni záměrně na práci do zahraničí, aby vydělali peníze, které ale nejsou určené k jejich osobní užití, ale plynou do státní pokladny. Mluví se o tom, že severokorejští dělníci pracují zejména v Číně a Rusku. Psalo se rovněž o stavebních dělnících v Kataru (údajně měli odvádět státu až 90 procent své mzdy viz ).

Kolik Severokorejců pracuje v zahraniční celkem, není známo a odhady se různí. Organizace sledující lidská práva v Severní Koreji a která sídlí v jihokorejském Soulu tvrdí, že by jich mělo být kolem jednoho sta tisíc. Největší část by měla údajně pracovat v Rusku a Číně. O těch, kteří utekli do Číny, píší zprávy organizace Human Right Watch (HRW) o tom, že severokorejští státní příslušníci nejsou v Číně uznáváni jako uprchlíci a jsou nucení přistoupit na otrockou práci. Ženy jsou zneužívány k prostituci nebo prodávány na určitou dobu čínským mužům. Severokorejští uprchlíci se nicméně raději podřídí neradostnému životu, než by se vrátili domů. Dochází k paradoxním situacím, že Severokorejci jsou tak levní, že čínští podnikatelé jimi nahrazují vietnamské dělníky v textilním průmyslu a zaměstnávají je daleko v cizině, třeba na Maltě (viz).

Práce v SSSR

Severokorejská námezdní pracovní síla má v Rusku tradici z dob dávno minulých – z éry SSSR. Korea nebyla ještě rozdělená mezi severní a jižní a v bývalém Sovětském svazu žilo zhruba půl milionu etnických Korejců. Jejich komunita se skládala ze dvou odlišných skupin, historicky, kulturně i politicky.

Více než 90 procent z bývalých sovětských Korejců jsou lidé, kteří kdysi žili v provincii, v oblasti kolem Vladivostoku. V roce 1937 byli násilně přestěhováni do střední Asie, kde jich většina od té doby stále žije a po konci SSSR se část přestěhovala do Ruska. Druhá skupina představuje Korejce žijící na ostrově Sachalin. Jižní část ostrova, známá dříve jako Karafuto, se dostala pod sovětskou kontrolou na konci druhé světové války v roce 1945. Sem se stěhovali v třicátých letech minulého století Korejci, neboť zde prosperovala ekonomika zaměřená na těžbu uhlí, rybolov a těžbu dřeva. Navíc v letech 1946 - 1949 sovětská vláda přijala na práci ze Severní Koreje dalších asi 25.000 Korejců. Po vypuknutí korejské války v roce 1950 se repatriace místních Korejců stala nemožnou. Navíc v roce 1951 japonská vláda zbavila všechny Korejce žijící na Sachalinu japonského občanství. Teprve po roce 1956 sovětská moc poněkud změkčila svá pravidla a smíšeným japonsko-korejským manželstvím umožnila vycestovat do Japonska. Korejci z počátku neprojevovali zájem o sovětské občanství, neboť doufali v návrat domů. Občas se roznesla fáma, že připluje loď a Korejci putovali do přístavu Korsakov, kde pobývali ve stanech a v krutém sibiřském počasí čekali na loď. Marně. Důvodem, proč sovětské úřady vracely Japonce a nikoliv Korejce byl ten, že na Sachalinu byla nutná pracovní síla a Japonci na sporném území byli nežádoucí. Dokonce pro případ, že ruské obyvatelstvo se bude sem stěhovat, byl vypracován evakuační plán pro Korejce. K tomu však nikdy nedošlo.

Naopak, v šedesátých letech došlo k uzavření smlouvy mezi SSSR a Severní Koreou. Ta byla zajímavá nanejvýše pro státníky obou zemí. Severokorejský vůdce se zbaví svých nepohodlných lidí, které začal posílat do pracovních táborů na Sibiř a naopak SSSR bude pomocí této námezdní síly těžit dřevo tam, kde Rusové nechtějí pracovat. Tato praxe zasílání severokorejských vězňů do SSSR skončila v polovině sedmdesátých let minulého století.

Práce v Rusku