Ptáme se, přetrhla se niť literatury táhnoucí se vzdáleně od Aškenázyho, Trefulky, Škvoreckého a pak k Páralovi, Janu Benešovi, Hrabalovi až Šabachovi (pochopitelně všichni nejsou vyjmenovaní). Jsou to rození vypravěči, pracující s malým povídkovým útvarem (na rozdíl od kolegů pracujících výlučně ve větším formátu), kteří to mají v genech a nemusí na to studovat žádnou literární akademii.

Petr Šabach byl ještě oním přirozeným spisovatelem chodící do hospody a povídající si s obyč-lidmi, o kterých vše opisoval. Slovo „opisoval“ zní hanlivě, ale opět jazykem Šabacha: „to není žádná prdel“, takto opisovat. Nepřejít přitom do vulgarity slovní ani umělecké, což by se mohlo podle zde použitých výrazů zdát se. Nikoli. A kdo to u nás umí? Těch je mezi lidmi, co píší velice, velice málo…

Že je to pár napsaných stránek, nevadí., i když máme pocit a zlobíme se na autora, proč to dále nepokračuje. To proto, že to opravdu není žádná legrace strefit se do černého a vystihnout, co se vlastně stalo a dokázat to přenést na papír. Přitom, aby to bylo umění a nikoli jen „Franto, Pepo, slyšeli jste tenhle fór“.