Ptáme se, přetrhla se niť literatury táhnoucí se vzdáleně od Aškenázyho, Trefulky, Škvoreckého a pak k Páralovi, Janu Benešovi, Hrabalovi až Šabachovi (pochopitelně všichni nejsou vyjmenovaní). Jsou to rození vypravěči, pracující s malým povídkovým útvarem (na rozdíl od kolegů pracujících výlučně ve větším formátu), kteří to mají v genech a nemusí na to studovat žádnou literární akademii.
Petr Šabach byl ještě oním přirozeným spisovatelem chodící do hospody a povídající si s obyč-lidmi, o kterých vše opisoval. Slovo „opisoval“ zní hanlivě, ale opět jazykem Šabacha: „to není žádná prdel“, takto opisovat. Nepřejít přitom do vulgarity slovní ani umělecké, což by se mohlo podle zde použitých výrazů zdát se. Nikoli. A kdo to u nás umí? Těch je mezi lidmi, co píší velice, velice málo…
Že je to pár napsaných stránek, nevadí., i když máme pocit a zlobíme se na autora, proč to dále nepokračuje. To proto, že to opravdu není žádná legrace strefit se do černého a vystihnout, co se vlastně stalo a dokázat to přenést na papír. Přitom, aby to bylo umění a nikoli jen „Franto, Pepo, slyšeli jste tenhle fór“.
Mnozí znají Šabachovu literaturu přeneseně ve filmové řečí podle Hřebejka – potažmo scenáristy Jarchovského: Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo nebo U mě dobrý. To je jen důkaz hladu filmařů po něčem takovém, co se jen málo dostává – „jednou za uherák“ a co už, když se to čte, cítíte, jak to i obrazově zabírá. Nechce se tím říci, že skládání obrázků je jednoduché, o obrázcích to platí stejně jako o psaní literatury.
Čtěme například z knížky Hovno hoří: >>„Povídám ti jasně, že to ukazovali v televizi!“ ječel strašné nahlas. „Blbost,“ řekl s plnou pusou ten druhý. „V životě sem neslyšel podobnou kravinu. Co? No! Betonový lodě. Di do hajzlu! Co? No!“ „Ukazovali je v televizi!“ křičel první dědek. Rozhlížel se kolem a v očích měl prosbu o pomoc. Naše pohledy se na okamžik setkaly. Pro mě to bylo dlouhých pár vteřin. „Beton nemůže plavat,“ namítl vážně plešoun. „Hoď si do polívky kus betonu a pozoruj, jak se zachová. Pude ke dnu! To ti říkám já! <<
Co hlavně při čtení Šabacha zabíralo a zabírá je přepis doby – jakýsi dějepis v kostce. Spisovatel se stal mluvčím generace, jejich prožitků a zejména jejich názorů. Ty jsou de facto ideologií, která se nám vybavuje, když mluvíme o Rusácích a Američanech, komouších a undergroundu, rádio Hvězda a Svobodná Evropa… zpěvákovi Pavlu Liškovi a Johnny Cashovi… atd. atd…
Teď se znovu ptáme, přetrhla se Šabachem niť? Zůstaneme s uchem u hitů Radia Luxembourg a budeme natírat odpůrce na rudo a budeme čekat na dalšího Šabacha, který vleze do čtvrtý cenový a bude poslouchat obyč-lidi, aby posléze napsal to, co nejde jen tak opisovat a znovu a znovu si říkal, že to „není žádná prdel.“
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
