Miroslav Pavel: Proč to ten Andrej dělá?

A ještě překvapenější byl, když mu Babiš řekl, že chce vstoupit do politiky a co by mu poradil. Byl to dlouhý rozhovor a závěr – tedy z jeho strany – byl jednoznačný: Proč to, proboha, chcete udělat? Zničíte si život, média a ostatní politici se budou hrabat ve vašem podnikání a životě, přijdete o soukromí. Stojí vám to za to? Andrej Babiš zjevně neposlechl a mého známého dodnes trápí otázka, proč vlastně do té politiky šel. A mne ostatně také. A tak jsem ji položil několika lidem, o nichž jsem si myslel, že by mohli mít zajímavý názor. Odpovědi posuďte sami!

Právník
Aleš Rozehnal

Od okamžiku, kdy se Andrej Babiš zmocnil Agrofertu, neměl v podnikání partnery. Měl buď podřízené, od kterých vyžadoval absolutní poslušnost, nebo nepřátele. Jeho krátkodobá partnerství byla vždy pouze nedlouhou mezifází vynuceného převzetí konkurence, které mělo vždy téměř stejný scénář. Zpočátku sehrál roli zachránce a rovnocenného partnera svých předchozích soutěžitelů, aby je obratem nemilosrdně zlikvidoval.

Vzhledem ke stylu a rozsahu svého podnikání však byli jeho spoluhráči i politici. K nim však nemohl přistupovat jako k nepřátelům, protože je potřeboval, a nepodařilo se mu ani všechny si podřídit. Často tedy s nimi musel jednat jako s rovnocennými partnery. To muselo být pro Andreje Babiše bolestné ze tří důvodů.

První z nich je ten, že je nezřídka převyšoval intelektem a pílí, aniž by se však tato superiorita projevila v jeho vyjednávací pozici. Druhým důvodem bylo, že za 15 let systému samoděržaví, které v Agrofertu uplatňoval, odvykl jinému způsobu komunikace než poslušnosti jeho vůli. Konečně třetím důvodem je, že Andrej Babiš světem politiky pohrdal, protože politici podle něj měli příliš moci, kterou si nezískali podnikáním, ale vysedáváním na stranických schůzích a sáním korporátních struků skutečných tvůrců hodnot.

Vzhledem k očividným úspěchům jeho podnikání mu tak nezbývalo nic jiného, než aby do holdingu Agrofert začlenil další firmu, tentokrát s názvem Česká republika. Andrej Babiš je zcela jistě přesvědčen, že jeho politické aktivity jsou sice prospěšné jednak pro něj a jeho společnosti, ale že jsou zároveň prospěšné i pro stát. Je přesvědčen, že pokud se občané podřídí jeho vůli tak, jak to učinili jeho podřízení v podnikání, dosáhne Česká republika stejných úspěchů jako Agrofert.

Tak jako nepřipouštěl demokracii ve svých korporacích, a nutno říci, že z jeho pohledu ku prospěchu věci, považuje demokracii za nutnou, ale veskrze špatnou a zbytečnou kulisu správy státu.

Politolog
Radim Valenčík

Od několika známých z okruhu Andreje Babiše, a to nezávisle na sobě, jsem slyšel vyprávět následující historku. Rozhořčený Babiš se vrací z jednání s Dalíkem a říká: „Takhle dál už to nejde. Dokud jsem musel dát úplatek v desítkách miliónů, budiž. Ale ten mladej se zbláznil. On už chce stovky miliónů a teď dokonce půl miliardy. To už se nedá podnikat. Budu muset jít do politiky!“

Nevím, co je na tom pravdy. Ale shoduje se to s dalšími indikátory současného dění. S tím, jak bují a jak prorůstají celým institucionálním systémem struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, tj. porušování zákonů i morálních principů. Jak na výsluní vyplouvají jen ti, co se vzájemně drží v šachu tím, že na sebe vědí něco difamujícího. Babiš je určitou výjimkou. Nebyl dosazen jako řada jiných politiků na základě toho, že se „namočili“, že byli svými medvědáři vmanévrováni do situace, na základě které jsou dnes vydíráni, a tudíž i poslušní. Nevstoupil do politiky jako „politický investor“ typu těch, co si mysleli, že se jim tím otevře cesta k větším ziskům. S trochou nadsázky lze říci, že Babiš byl do politiky vytlačen, že mu nezbylo nic jiného než se posadit na tygra a uhánět rychlostí větru od své minulosti vstříc budoucnosti.

A jaká bude ta budoucnost?

Podle mě má Babiš velmi vyvinutý instinkt. Tuší, že současná globální moc založená na tunelování zemí shora a ve velkém, na překrývání devastujících účinků této moci vyvoláváním a zostřováním konfliktů se rozpadá. Ostatně současné dění v USA, válka indiskrecemi, která zde propukla, nám umožňuje empiricky identifikovat záblesky a odlesky toho, jak současná degenerující globální moc funguje. A s tím, jak se státy tunelují shora a ve velkém, máme zkušenosti i u nás v EU, v jejímž čele stojí člověk, který se zneužitím funkce premiéra malé země a zneužitím politické pozice k blokování přijetí zákonů zasloužil o vyvedení stovek miliard eur z veřejných rozpočtů evropských zemí.

Babiš si dává velký pozor na to, aby se nestal jako většina našich současných politiků tím, co nazývám „slouhou slouhů současné globální moci“, aby nedopadl třeba jako Sobotka. Samozřejmě že slouhů slouhů současné globální moci má ve své straně víc než dost. Stropnický, Telička... On sám si drží odstup a v otázkách přesahujících naše lokální dění si dává velký pozor. To, kam na tygru dojede, nezávisí ovšem jen na něm.

Psychiatr
Jan Cimický

Chceme-li mluvit o motivaci člověka k nějaké činnosti, musíme si uvědomit, že se v průběhu života vyvíjí. Lidská bytost se musí nejprve naučit mluvit, chodit, ale k vývoji patří i podněty uložené v mozku – emoce a pudy. A dále je nutné si uvědomit, že vývoj u muže a ženy jde jiným směrem. U muže je typické, že zjednodušeně řečeno – nikdy nedospěje. Slavný český psychiatr profesor Vondráček tvrdil, že muži zůstávají puerilní, tedy chlapečtí – málokdo z nich skutečně dospěje. Sarkasticky k tomu dodával, že rozdíl mezi malým chlapcem a dospělým mužem je pouze v ceně jeho hraček. Řada studií pak k tomuto výroku doplňovala, že je to pro muže určité štěstí. Díky tomu, že si hraje, dokáže snáze překonávat i složité životní situace. Pokud se mám pokusit odpovědět na zadanou otázku, vyjdu z toho, že člověk, který se dostává do určitého stadia, kdy už se vše naučil a jeho práce se stala stereotypem, začne hledat nějaké oživení. Žije tím, že je úspěšný manažer, stává se velmi bohatým a může si dovolit to, co jiní nemohou. Stává se součástí privilegované vrstvy. Postupem času ho to ale přestane vzrušovat a začne hledat nějaký jiný, pozitivní ventil. Prostě zkusí dělat něco jiného, něco, co se mu zdá těžší a co by chtěl vyzkoušet. Hledá adrenalin – jet mimo sjezdovku a čekat, že nespadne lavina... Řekne o politicích: „Nedělají to dobře!“ A ze všech stran se mu dostane potvrzení. A tak se vrhne do politiky s představou, že tam bude aplikovat to, nač byl zvyklý. Jenže najednou zjistí, že to tak úplně nejde.

Když do politiky vstoupí člověk, který na ní není závislý, je v určité výhodě. Nemusí se třást o to, zda bude mít nějaké benefity. Vše, co mu politika nabízí, si mohl zařídit už předtím. Vlastního řidiče, ochranku – cokoliv. To je rozdíl mezi jím a lidmi, kteří se úzkostlivě třesou, aby o svou pozici nepřišli. Ale když už je uprostřed toho politického dění, naráží na to, že ne se všemi lidmi se lze domluvit, ne všichni slyší na stejné argumenty. Na jedné straně jsou přátelští, na druhé straně mu budou přinejmenším okopávat kotníky. A to ho vyčerpává.

Neznám osobně Andreje Babiše, nikdy jsme se nepotkali, neznám řeč jeho těla, která by mohla mnohé napovědět. Na spoustu lidí ale zjevně působí jako verifikovaná osoba, jako člověk, jemuž mohou věřit. A to i v kontroverzních věcech, které dělá. Nedokážu posoudit, do jaké míry jsou tyto postoje dobré, ani zda to, co mu ostatní vyčítají, je oprávněné. Každopádně ale patří mezi osoby, které jsou společností vnímány sympaticky.

Bývalý politik
Vlastimil Tlustý

Andrej Babiš se nerozhodl jít do politiky, byl účastníkem české politické scény odjakživa. Jako pamětník jsem si jistý, že v jejím zákulisí byl již v roce 1998. A říci to mohu proto, že jsem z jeho úst slyšel, jak říká: „Mám v politike svojich ľudí.“ V té době se v Poslanecké sněmovně pohybovala jeho tzv. stálá zpravodajka, která při všech jednáních seděla v kuloárech a informovala ho o dění. Jenom z těchto dvou indicií je jasné, že byl účastníkem politiky už tehdy, před devatenácti lety. Myslím, že se jím stal, protože pochopil – a nebyl jediný, i když byl jedním z průkopníků – že nejlepší soukromý byznys je se státem, ve spolupráci se státem a se státními penězi. Jako jeden z prvních odhalil sílu obrovských subvencí. Byl nepochybně účastníkem obřího souboje o velké státní prostředky na vybudování zpracovatelského průmyslu na řepku. Někdy zhruba v polovině 90. let se děla pro mne nepředstavitelná a dodnes nepochopitelná věc: stát platil soukromým podnikatelům výstavbu výrobních kapacit. Myslím, že to byl počátek poměrů, ve kterých dnes žijeme. Politika se stává středem zájmů mnoha podobných velkopodnikatelů prostě proto, že je možné, aby stát někomu zaplatil továrnu a někomu ne. Pokud stát takto vstupuje do soukromého byznysu a jedny obdarovává a jiné ne, je v tom naprosto jistě korupce a nekalá konkurence. Ten, který peníze od státu nedostane, nemá šanci konkurovat. Andrej Babiš byl jeden z prvních, který toto „kouzlo“ odhalil. Proto navazoval kontakty s vysokými politiky – pracoval pro něj například Stanislav Gross. S čím kdo zachází, s tím ale také schází. Toto kouzlo mu ze státního rozpočtu vynášelo miliardy. Zákulisí české politiky se mu osvědčilo už na konci 90. let. Z toho lze snadno odvodit hypotézu: začalo mu to připadat málo. Možná měl s některými těmi svými „luďmi v politike“ problémy, možná nefungovali tak, jak si představoval. Zkrátka dospěl k závěru, že snazší bude, když se stane lobbistou sám sobě a vstoupí do politiky přímo. Myslím si, že teď ale sedí na tygrovi a raduje se z té krásné jízdy a z toho, jak jsou všichni překvapivě hodní a jak se ho bojí. Nechápu, že neví, jak to dopadne. Jednoho dne ten tygr prudce zatočí, nebo třeba jen zpomalí, on spadne a bude se dívat na jeho vyceněné zuby...

Závěru asi netřeba. Jedno ale přece jen. Můj známý se prý tehdy na konec diskuse Andreje Babiše zeptal, proč chce jít do politiky. Chvíli přemýšlel a pak mu odpověděl, že ho ten byznys už vlastně moc nebaví a že potřebuje nějaké nové impulzy. Freude, Freude, vždycky na tě dojde! Bůh s tebou, Andreji!

(autor článku je vydavatelem Literárních novin)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami