Situace v Sýrii zmítané již tři roky ničivým konfliktem se stále jeví jako dost beznadějná. V průběhu minulého roku armádní síly věrné současnému vedení země sice dosáhly několika významných úspěchů a zdálo se, že konflikt může být v řádu měsíců rozhodnut. To se ale nestalo. V mnoha regionech stále zuří nepřehledné boje jednak mezi různými frakcemi islamistů navzájem na straně jedné a mezi islamisty a armádou věrnou současnému režimu na straně druhé.

To činí situaci v řadě regionů značně nepřehlednou. Zejména situace v severní části země je stále velmi kritická, což se projevuje především velkým utrpením civilního obyvatelstva. Do země stále proudí hordy fanatických zabijáků, kteří se nevzdávají myšlenky učinit ze Sýrie čistě islámský stát založený na náboženských dogmatech ve všech oblastech společnosti a jejího života. Přitom již za několik dní se má uskutečnit mezinárodní konference o Sýrii i za účasti znepřátelených stran konfliktu. Těžko však předpokládat, že tato konference rychle krizi vyřeší. V Sýrii mají světové velmoci své zájmy, ze kterých budou těžko ustupovat. Podpora zabijáckých žoldáků ze strany Francie, USA či Saudské Arábie přinesla a stále přináší své trpké plody. Radikální islamisté v regionu v poslední době získali nové sebevědomí. Důkazem budiž nejnovější vývoj v Iráku, kde tyto síly obsadily v poslední době několik významných oblastí a armáda je stále nedokáže porazit. Na příkladu těchto událostí z Iráku dobře vidíme, proti jak zákeřnému protivníku bojuje ve své zemi syrská armáda. Američané se před světovou veřejností opět ukázali jako pokrytci velkého formátu. Síly, které vyzbrojují a posílají do Sýrie, aby svrhly tamní režim, jsou tytéž proti kterým teď, i když zatím jen slovně, brojí v Iráku. V Iráku vojáci USA bojovali před deseti lety mimo jiné i proti stejným skupinám, které dnes naopak podporuje americká vláda v Sýrii. Tomu se říká zahraniční politika na nejvyšší úrovni. Západu se tak vrací jako bumerang jeho špinavá zahraniční politika, kterou provozuje ve velkém již od konce studené války. To člověk vidí i jako laik, bez nutnosti být velkým znalcem mezinárodních vztahů. Od toho jsou tu jiní. Známí komentátoři významných sdělovacích prostředků, různí publicisté a analytici, kteří svými „pravdami“ masírují veřejné mínění. Naštěstí dnes máme dostatek alternativních zdrojů a nemusíme tyto všeználky poslouchat, natož jim jejich analýzy ještě baštit i s navijákem.

Jsou však informace o Sýrii, které se do oficiálních sdělovacích prostředcích nikdy nedostanou. Vymykají se totiž jejich předem připraveným scénářům. A nabízejí jiný, širší, objektivnější pohled na věc. Jako například tato: Jeden měsíc po svém biskupském svěcení vyzval Nicolas Antiba, melchitský řecko-katolický arcibiskup z Bosry a Hauranu v Sýrii, prezidenta Baracka Obamu: „Nechte nás na pokoji. Řekl bych prezidentu Obamovi: Vy stále jen mluvíte o míru. Prosím nechte nás na pokoji a uveďte tyto mírové myšlenky do praxe. Máte svou vlastní představu o demokracii a to je hezké. Ale to nemusí být nutně naše představa demokracie. Nechte nás, abychom si vytvořili naši vlastní představu o demokracii.“