Prezident konstatuje, že od roku 1999 byl růst cen v české ekonomice vyšší než v eurozóně (celkem za období 15 let o nepříliš významných 7 %). To ovšem neodráží úspěšnost měnové politiky České národní banky ani Evropské centrální banky, ale prostý fakt, že zatímco jádro eurozóny již na přelomu tisíciletí dávno představovaly stabilizované nízkoinflační ekonomiky, u nás byla v té době pod vládou vedenou právě M. Zemanem teprve dokončovaná ekonomická transformace. Snižování inflace na hodnoty obvyklé ve stabilních vyspělých ekonomikách bylo formálně završeno snížením inflačního cíle na stejnou hodnotu, kterou cíluje ECB, až od roku 2010. Stranou přitom ponechám fakt, že se M. Zeman na počátku tohoto tisíciletí rozhodně neprofiloval jako příznivce dezinflačního úsilí tehdejšího vedení centrální banky. Důležitější však je, že nás inflační rozdíl představující v průměru méně než 0,5 % cenového nárůstu ročně zas tak trápit nemusí. A to tím spíše, že u nás k inflaci vyšší měrou než v eurozóně přispívalo zvyšování nepřímých daní, tedy politika vlády; pokud se podíváme na data dostupná od konce roku 2002, vzrostla cenová hladina u nás bez vlivu změn daní jen o necelých 20 %, zatímco v eurozóně o 22 %.

Zároveň posledních 15 let, což nám problémy české ekonomiky z posledních let trochu zastírají, bylo z hlediska růstu ekonomiky i reálných, o růst cen očištěných životních standardů českých občanů obdobím velmi úspěšným. Výstup české ekonomiky rostl v porovnání s výstupem ekonomiky eurozóny zhruba o čtvrtinu a reálné mzdy zhruba o třetinu rychleji. Ještě důležitějším důvodem, proč nás toto srovnání nemusí trápit, je to, že jako posttransformační ekonomiku procházející procesem postupného snižování inflace by nás do eurozóny v roce 1999, a troufnu si tvrdit, že nejméně do druhé poloviny minulého desetiletí, skutečně nikdo nevzal. Do EU jsme vstoupili až v roce 2004, takže nebylo formálně možné euro přijmout dříve než v roce 2007. Srovnání inflace za tak dlouhé období tedy žádný smysl nedává.

Prezident Miloš Zeman se dále domnívá, že „spekulovat proti společné evropské měně je skoro nemožné“. Vývoj kurzu eura mu však za pravdu nedává. Připomeňme si jen dvě epizody jeho historie: na počátku tohoto tisíciletí stoupla hodnota eura zhruba o 50 %. Stalo se tak, aniž by tomu odpovídal nějaký pokrok ekonomických základů eurozóny, což mj. poměrně drsně snížilo tempo růstu, kterého pak po deset let eurozóna dosahovala v porovnání s ostatními vyspělými ekonomikami. Dnes naopak evropská měna prudce oslabuje, za poslední rok ztratilo euro vůči dolaru čtvrtinu své hodnoty. Měny velkých ekonomik prostě přitahují ne méně, ale více spekulantů, neb jsou jejich trhy likvidnější. Jediné, co by zavedení eura pro nás znamenalo, by byla eliminace spekulací na kurz naší měny vůči euru. Euro samotné je ale předmětem spekulací v takové míře, ve které je nezažívá žádná jiná světová měna s výjimkou amerického dolaru. S potěšením se budu na nedělní schůzce, bude-li si to pan prezident přát, věnovat nejenom debatě o tom, jaká je kvantifikace nákladů pohybů kurzu české měny pro české subjekty, ale i možnosti domácí měnové politiky eliminovat dopady pohybů kurzu eura, pakliže by jeho úroveň měla být pro českou ekonomiku problematická.