Jenomže úvodní myšlenka, považme k tomu, má za sebou osmdesát tři let života. Už tak dlouho je aktuální. Jsou přece takové myšlenky, ba jsou ještě věkovitější, a my za tou naší půjdeme až do roku 1932, kdy ji Mistr Karel Čapek vložil do eseje O dnešním jazyce, brilantní v každém směru.
A co bychom pro to neudělali, abychom si společnost moudrého spisovatele mohli ještě chvíli užít?! Půjdeme za Čapkem dokonce až do roku dvacátého. Jemu - tehdy třicetiletému – vyšla kniha Kritika slov (Praha: B. M. Klika, 1920) a v ní eseje a fejetony publikované časopisecky v památném roce vzniku samostatné republiky. Je to kniha lehoučké, vlídné ironie, ale také kniha nevšedních soudů a slovních spojení. Ostatně proč si takovou knihu neotevřít?
Tak kupříkladu takové „nej“. Snadno doroste v „Nej“ A snadno přeroste v „NEJ“. Čapek o něm: „Napořád můžete číst: „největší český básník“, „nejznamenitější dílo naší doby“, „nejlepší humorista“ a tak dále, skoro jako v inzerátech: „nejlepší lihuprostý nápoj“, „největší závod toho druhu“, „nej…“ a ještě „nej…“ bez konce. Žijeme ve světě superlativů. Avšak lihuprostý nápoj Alfa nebo Omega může být nejlepší, a přece není dobrý. Největší básník cářství trebizonského nemusí ještě být veliký, a největší humorista naší doby nemusí vůbec být dobrý; zkrátka, dobrý je lepší než nejlepší, veliký je větší než největší; a pozitiv je vážnější, absolutnější a závažnější slovo než superlativ.“
Ovšem daleko složitější nežli na pohled banální Nej je Příroda. Protože „fyzické zákony, kosmická geometrie jsou jakýsi taylorismus vesmíru; přírodní zákony jsou pracovní ekonomie přírody. Ale je i morální geometrie.“ (Jenže kampak s tou na ismus taylorismus? Toho bohdá nebude. Vždyť člověk nemá být tvořivý, natožpak iniciativní – docela postačí, že součást výrobního stroje.)
Mistr také seznal, že „pravdy jsou jednodušší, přímočařejší a geometričtější než omyly; ctnosti jsou méně složité a geometričtější než hříchy; a dejme tomu bůh sám je přímočařejší než zlý démon.“ A zase jsme u toho: „Otázka geometrické jednoduchosti není jen otázka vkusu, nýbrž i morálky.“ A teď se v tom vyznej, ať už jsi, nebo nejsi čapkolog.
Ostatně času máš na to dost – než přijde Smrt.
Že tě z toho mrazí? Ovšem Karel Čapek míní, že se děje smrti „strašné zneužití slovem a písmem“.
Posuď sám.
„Je to úžasné, jak snadno a ochotně se umírá v literatuře. Kdyby se založila statistika mortality v beletrii, byly by to děsivé číslice; zde puká srdce hořem s dochvilnou jistotou pekelného stroje, každá sebevražda se poštěstí, každá nemoc vede vítězně a předčasně k cíli. Umírá se škrtem péra, pro rozuzlení, pro efektní konec. Člověk se zastřelí z osudného důvodu, že dohrál svůj románový part, oběsí se z nutkavého přesvědčení, že povídka musí mít finále, umírá v pravý čas, aby zachránil osnovu děje. A tu věru nedovedu uznat, že třeba dramatický spád je dostatečným mravním motivem, aby autor usmrtil hrdinu. Popírám bezuzdé právo autorovo na lidskou smrt. Ve většině případů spisovatel usmrcuje hrdinu, aby zakryl slabost a děravost vlastní koncepce.“
Úžasné, jak malé odstavečky, jak málo odstavečků postačí Panu spisovateli, aby vyslovil pravdu. Tu velkou.
Aby pojmenoval člověka.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
