Mojmír Grygar: Jak jsme úspěšně oslavili upálení Jana Husa

„účastníci pohřbu zámožného malostranského měšťana cítili, že je všechno, jak má být, slavnostně vyzdobený pohřební vůz se šinul dolů Ostruhovou ulicí, nad městem se klenula modrá obloha, účastníky průvodu, přátele zesnulého, diváky, ale i vdovu zahalenou ve smutečním závoji, naplňoval vznešený obřad pocitem spokojenosti – ano, tak je to v pořádku, nebožtíka uctíváme jaksepatří, ale život jde dál a je-li třeba truchlit, tak jen navenek.“

Podobná pohoda panovala během oslav Husovy smrti, účastníci jakoby si oddechli – ano, nebožtíka uctíváme, nikdo nám nemůže nic vytknout, každá doba si ho přisvojuje po svém, my to děláme ve znamení smíru, odevzdání, pokory a nepříjemné, rušivé, drastické historické události přezíráme, pomíjíme, vyhlazujeme. Stejně se nemůžeme vcítit do doby vzdálené více než půl tisíciletí, některé okolnosti ani neznáme, ostatně každá doba si vytváří svého Husa šitého na svou potřebu a míru. A tak všechny účastníky oficiálního obřadu ovládla spokojenost.

Oddechli si katolíci, že dnes už není nikdo, kdo by jim připomínal „zásluhu“ za předčasnou a krutou smrt čestného křesťana a kněze. Papež František se omluvil nejen za Husovo upálení, ale i za všechny oběti křižáckých tažení. Svými výroky o tom, že církev má být chudá pro chudé a že člověk má jednak ve shodě se svým svědomím a poznáním, šel přímo ve stopách Jana Husa. Ale řečníci na našich oslavách tyto myšlenky přezírali, byli taktní, nechtěli rušit pohodu vznešeného ceremioniálu. Konečně sňali z Husa potupnou kacířskou čepici a jmenovali ho jedním z velkých reformátorů církve. Už mu schází pouze aureola světce. Známý katolický teolog s typickou vemlouvavostí vykládá, že Hus nechtěl církev poškodit, ale obrodit; jenže „zlatoústý“ kazatel od sv. Salvátora opomněl říct, že Hus měl na mysli církev jako duchovní společenství lidí, kteří, následujíce Ježíšova příkladu, hledají cestu k pravdě a spasení, zatímco výkvět tehdejších církevních hodnostářů a mocnářů měl na mysli něco jiného – církev jako mohutnou organizaci, která ovládá všechny oblasti a sféry tehdejšího života, a nemůže učinit žádný ústupek ničemu, byť by to bylo slovo evangelia, které by její bohatství a moc oslabilo.

Jeden z účastníků televizní diskuse, známý svou příchylností k Habsburkům, pěkně připomněl výrok jednoho z Husových soudců, který prohlásil, že na pravdě a lásce nelze postavit žádnou životaschopnou organizaci. Měl pravdu, jenže Husovi šlo o jinou organizaci, která nepotřebovala desátky, daně a poplatky vymáhané biřici, která zakazovala svatokupectví, prodávání odpustků, kupčení s církevními posty, důchody a tituly, a která hromadění majetku a moci považovala za hřích. Účastníci Husových oslav – ať to byli kněží a teologové různých křesťanských církví nebo historikové a komentátoři – neopomenuli připomenout, že ani císaři Zikmundovi, oné pověstné „lišce ryšavé“, nelze upřít dobrou vůli.

Dá se říci, že Husovy oslavy se paradoxně staly příležitostí k rehabilitaci panovníka, který měl lví podíl na upálení pražského kazatele a který později vedl pět křižáckých výprav proti jeho stoupencům. Když jsem podobná slova slyšel z úst všech slavnostních řečníků, pochopil jsem, že jsem účastníkem slavnostního pohřbu, jehož účastníci cítí spokojenost – ano, takto pragmaticky, moderně a ekumenicky musíme dnes Husovu osobnost zasadit do kontextu doby, té dnešní i té šest set let staré.

2. Mnozí řečníci na slavnostních shromážděních a diskusích cítili podobné uspokojení, jaké před lety prožívali malostranští měšťané při pohřbu svého člověka – ano, musíme ve všem držet míru, nic, ani smutek, a tím méně hněv nebo výčitky, nesmí porušit slavnostní klid obřadu. Přesto mě stanovisko Noela Rumla, mluvčího Českobratrské církve, zarazilo, i když jsem věděl, že se jako horlivý účastník jednání o církevních restitucích musel vzdát některých principů své víry. Mylně jsem předpokládal, že využije Husovo výročí k tomu, aby připomněl zásluhu Českých bratří, kteří právě proto, že byli nejdůslednějšími stoupenci a pokračovateli Husova vzoru, nejstatečnějšími hlasateli evangelické chudoby a odporu k mamonu a moci „království tohoto světa“, museli zakoušet ta nejtěžší protivenství. Ne náhodou to byli oni, které již před Bílou horou světské i katolické panstvo pronásledovalo způsobem, jaký později uplatnilo v masovém měřítku proti všem českým, moravským a slezským kacířům. (Vzpomněl jsem si, s jakým zděšením jsem před lety četl zprávu J. K. Chmelenského o pronásledování Českých bratří na Litomyšlsku za vlády Ferdinanda I., o němž se dnes tvrdí, že byl ve věcech náboženství toleratntní.) Právě Jednota bratská nejlépe vyjadřovala Husovo pojetí křesťanství, právě v ní můžeme vidět podobu české víry, založené ne na poslušnosti k dogmatické věrouce a symbolice rituálů a hodností, ale na osobním prožívání evangelických pravd, které bratři a sestry šíří svým jednáním a vzděláním, svou výchovou a osvětou, a kterých se nevzdají ani za cenu pronásledování a hrdelních trestů. Právě proto Tomáš Masaryk, uvažující o tom, k jakým náboženským tradicím by se měl moderní stát Čechů a Slováků hlásit, jaké tradice by měly podpořit ideu osvobozeného státu, uvedl na prvním místě Českobratrskou církev. President obnovené republiky vycházel z toho, že katolická církev, přesněji řečeno její vrcholní představitelé, za Rakouska se do té míry zprofanovali, do té míry sloužili habsburské monarchii, že jejich příklad se dostal do rozporu s občanskou společností, která na místo pokory a poslušnosti vyžaduje svobodu myšlení a jednání. V náboženství Masaryk viděl duchovní sílu, která může čelit modernímu liberalismu, zběsile se ženoucímu za ekonomickými, majetkovými, účelovými cíli. První president Československa měl za to, že náboženství, oproštěné od předsudků feudálních časů, postaví proti požadavku hmotného a mocenského úspěchu ideál duchovního rozvoje, proti dominantním silám trhu vyzvedne hodnoty kultury a vzdělání, proti konkurenci princip spolupráce, solidarity a spravedlnosti. Vím, že mnozí lidé dnes takové cíle považují za neuskutečnitelné, idealistické a že nevidí sílu, která by mohla čelit „tvrdé realitě trhu“, jak nedávno řekl jeden náš politik katolického původu. Také představitel Husitské církve, věren náladě všeobecné tolerance a smíření, vystupoval bezmála jako někdo, kdo dnes lituje nedorozumění mezi Husem a koncilem, husity a křižáky. V Betlémské kapli, kde se sešli představitelé křesťanských církví a vlády, za světskou moc mluvil bývalý katolický kněz, který dovede hovořit na jakékoli téma, vyjma komunismu, pomocí tak obecných a hladkých frází, že nikdo proti jeho řeči nemůže mít žádné námitky. Všichni oficiální mluvčí přítomných institucí se shodli na tom, že Hus to myslel s reformou církve upřímně, ale že měl zkrátka smůlu, vystoupil v nevhodnou dobu – koncilu nezbylo nic jiného, než ho dát upálit. Takový způsob popravy nás dnes odpuzuje, ale historici nám vysvětlí, že v té době to bylo docela normální; falešných vykladačů písma byly celé zástupy, a kouř kostnické hranice nám dnes zahaluje tisíce ohňů zapalovaných papeži, kardinály a monarchy ve všech křesťanských zemí Evropy. V Betlémské kapli zavládl klid a mír.

3. V Nerudově povídce o spokojenosti vládnoucí při pohřbu malostranského měšťana dojde k nečekané události: kolo pohřebního vozu na hrbolaté dlažbě vypovědělo službu, černá skříň se naklonila, rakev vypadla a nebožtík se octl lidem na očích. Náhodou se u toho octl lékař, známý malostranský podivín, a ten, veden profesionálním instinktem, mrtvolu ohledal a vydal neuvěřitelné prohlášení – muž v rakvi není mrtev. Ta tam byla spokojená nálada pohřbu – účastníky ovládl úlek, hrůza, šok z něčeho nečekaného – to se přece nedělá, nic podobného nemá rušit klidný a důstojný průběh pohřebního konduktu. Domnělého nebožtíka zavezli do nemocnice, za pár dní se vrátil domů a v jeho domě se věci vrátily do starých kolejí. Ale malostranští měšťané nemohli lékaři, známému misantropovi, odpustit, že zvrátil normální běh věcí. Od té doby mu říkali – doktor Kazisvět.

Obřad na počest Jana Husa v Betlémské kapli proběhl k všeobecné spokojenosti. Klidná nálada se klenula i nad většinou ostatních podobných oslav a diskusí. Někdy se vyskytly i narážky, které vykouzlily na tvářích přítomných úsměv. Jakoby se těchto disputací zúčastnil sám Cimrman, který ví, že v českém nebi panuje dobrá nálada, naši světci a velikáni nejsou žádní suchaři. Dobře si to pamatoval katolický kněz, který svůj široký úsměv vyzkoušený v kurátorské funkci v Kosovu uplatnil i při diskusi o Husovi: když měl vysvětlit, proč Husa katolická církev nemůže kanonizovat, tvářil se pobaveně, jako když vojákům vysvětloval, proč nemají přestupovat některá háklivá přikázání. K dobré náladě při televizní debatě přispěl také známý znalec husitství výrokem, že Hus začal v žaláři psát listy, protože měl dost času – no, uznejme, co měl jiného dělat? Také poznámka vzdělané historičky o tom, že nebylo Husovou vinou, že neměl dost času promyslet některé věci, na tvářích přítomných kolegů vyvolala chápavý úsměv – to mu opravdu nemůžeme vyčítat.

Cimrmanovský humor je dnes dík neuvěřitelné komerční zdatnosti autorů neodolatelný. Před ním prostě nikdo a nic neunikne. Proč by neměl zazářit i v pořadech o Husovi a Masarykovi? V sérii o druhém životě mistra Jana Husa vidíme veselou animovanou scénku: pan president v čepici se štítkem a v holínkách hraje na klavír a křepčí, poskakuje jako loutka. Proč asi? Inu, radostí z toho, že parlament prohlásil 6. červenec za státní svátek, a že tento zákon přinutil papežského nuncia k odchodu z Prahy. Řekněte – není to k popukání?

Morálka příběhu: nechť žádní doktoři Kazisvěti neruší klidný a spokojený průběh oficiálních obřadů. A nezapomeňte, že dnešní divák nemá rád, když ho moc poučujeme, rád se zasměje. Přesto však, jdete-li na oslavu Jana Husa, sirky raději nevytahujte z kapsy.

Autor je historik a literární kritik.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami