Mojmír Grygar: O novém úskoku Daniela Hermana

2. 11. 2016 19:15

Daniel Herman není státník s vyhraněnou politickou vizí, pouze dovedný manipulátor a mluvčí silnějších hráčů, ale zajímavý je střídáním různých postů (nikdo neví, kde se zase příště vynoří) a zvláštním systémem tahů, které používá při postupu na šachovnici společenské a politické hry.

Mojmír Grygar: O novém úskoku Daniela Hermana
Foto: Hans Štembera
Popisek: Ministr kultury Daniel Herman

1.  V tom se mu málokdo vyrovná. Vezměte například Miroslava Topolánka – jak rychle se tento valašský ogar prodral na samý vrcholek stranické i vládní moci, oceňme, jak šikovně dovedl svého předchůdce, profesora, vzdělaného ekonoma, řečníka, ironického debatéra, vyšachovat a nahradit. Nepotřeboval znát nejnovější ekonomické teorie laureátů Nobelovy ceny, nepotřeboval být členem prestižních amerických mozkových center – stačila mu na odiv stavěná mužnost, houževnatost, drzost, podpora dobrých kámošů, schopnost slyšet, co se kde šustí, a výsledek se nemohl nedostavit. Jenže ten pád! Jak byl rychlý a strmý! Jak jen se mohlo stát, že špičkový politik během několika týdnů zmizí ze scény a přitom se za ním ani nezapráší. Ani kariéra jeho nástupce, zbožného muže, manžela spořádané moravské rodiny, dobrého řečníka a nepodplatitelného občanského demokrata není právě záviděníhodná. Co po něm zůstalo? Pád vlády, rozvrat rodiny, bankrot politické strany, nakonec kramářská balada o tom, jak ženský vamp zničil nezkušeného muže neboli – „lásku a vitriol (politiku) spolu nemíchejte ­- jedna žere život a druhá vnitřnosti (kariéru)“. Přesto nikdo nemůže Nečasovi nepřipsat jednu nehynoucí zásluhu – prosazení církevních restitucí, tím lidovcům přímo vypálil rybník. Velkolepý převod společenského majetku do rukou katolické církve vejde do dějn církve i práva, které zase jednou umožnilo zvítězit paragrafům nad morálkou a spravedlností. Že k tomu došlo s použitím podivných právních a administrativních metod, zásluhu zkrachovalého politika nezmenšuje, spíš naopak.

Kariéra Daniela Hermana je zcela jiného typu. Jeho osobité způsoby postupu na společenském žebříčku jsem již před časem popsal v článku Tah koněm. Základem jeho úspěchů je úskok stranou, boj se zavřeným hledím, schopnost krýt se nějakou organizací nepodléhající vlnění v domácím rybníku. Opřel se o katolickou církev, přestože jako žid musel zapřít víru svých otců. V příhodné chvíli se orientoval na sudetské Němce podporované církví, které si politická reprezentace Spolkové republiky v období studené války hýčkala jako důkaz, že samy vítězné mocnosti nejsou bez hříchu, protože Wilsonovo právo národů na sebeurčení hodily přes palubu. (Podobá se to situaci, když zloděj volá – chyťte zloděje!) Josef Strauß, vrcholný bavorský katolický politik, spojoval národní zájmy Němců s nesplněnými nároky sudeťáků. Podle jeho názoru odčinění jejich křivd tvoří nedílnou součást řešení celoněmecké otázky. Sjednocení Německa a Česko-německá deklarace z roku 1997 vzala těmto nárokům poněkud vítr z plachet, ale „zdravé jádro“ sudetoněmeckého hnutí, reprezentované bývalými nacisty a jejich následovníky ve spolku Witikobund, se nikdy nevzdalo svých původních cílů. Nevím, jaké je dnes rozložení sil v Sudetoněmeckém svazu, nevím kolik je tam zarytých stoupenců revanšistického hnutí a kolik  členů, především mladších, kteří nepovažují poválečný odsun Němců za Völkermord, genocidu, a mají zájem být s Čechy, navzdory palčivým otázkám minulosti, zadobře. Když Daniel Herman letos v květnu vystoupil na 16. sjezdu Sudetoněmeckého svazu, přítomní přijali jeho projev s nadšením. Pro sudetské Němce, kteří se s odsunem nikdy nevyrovnali, byla Hermanova slova přímo darem s nebe, cítili zadostiučinění, když sám český ministr kultury přijel do Norimberku, aby se omluvit za zločiny, kterých se „část Čechů“ dopustila na nevinných krajanech. (V proslovu je oslovil jako Landsleute, krajany.) Obsah Hermanova prohlášení byl dvojznačný, jak o tom svědčí komentář Frankfurter allgemeine Zeitung, který smysl Hermanova vystoupení shrnul slovy: „Ministr vyjádřil svou hlubokou lítost nad tím, co se stalo před 70 lety při vyhnání Němců a co narušilo tisícileté soužití Němců a Čechů.“ Z tohoto sdělení lze vyvodil, že to nebyl záměr německých nacistů vyhladit český národ (Hitler již v Mein Kampfu prohlásil, že středoevropský prostor musí být zbaven slovanského osídlení), nýbrž poválečné jednání Čechů, které „narušilo tisícileté soužití“ obou národů. Hermanovi se podařil husarský kousek – bavorský ministerský předseda Horst Seehofer ocenil jeho návštěvu jako „hvězdnou hodinu“ bavorsko-českých vztahů. Sudetští Němci a jejich ochránci v bavorské vládě zřejmě přijali Hermanovu omluvu jako oficiální prohlášení vlády České republiky. Herman tvrdil, že o své návštěvě Norimberku hovořil s prezidentem Zemanem. Žádné pověření ani od prezidenta ani o vládě však nedostal. Prošlo mu to, a s jídlem rostla chuť.

2.  V nejnovější šachové rozehrávce Herman zase použije motiv nepotvrzeného rozhovoru s prezidentem. Základem jeho intriky je tvrzení, že mu Zeman při setkání v Bratislavě pohrozil, že v případě, přijme-li dalajlámu, jeho příbuzný pan Brady nedostane 28. října madajli. U tohoto rozhovoru byli prý přítomni dva členové vlády, třetího svědka, pana Ovčáčka, Herman zamlčel, ale současně dodal, že ministři jeho slova nepotvrdí, protože nebudou ochotni dostat se kvůli němu do konfliktu s hlavou státu. On prý je k přiznání nebude nutit. (Ale jak by mohl?) Opravdu velkorysý úskok šachového skokana: nařkne svědky rozhovoru ze lži, a předem vysvětlí, proč budou lhát. Na shromáždění na Staroměstském náměstí se pateticky vyznal z lásky k pravdě, ale každý člověk, nepostižený dreyfusovsky zaslepenou nenávistí k Zemanovi, sám snadno odpoví na otázku, kdo lhal – zda ministři Mládek  a Ťok, nebo Herman. Opět zloděj volá – chyťte zloděje!   

Ve chvíli, kdy spor kolem Ferdinanda Peroutky, vyvolaný Zemanovými odpůrci, již dohasíná, bylo nutné přijít s něčím novým, co by mělo větší politický efekt. Herman úhybným tahem zatáhl do této partie dvě zcela odlišné bytosti – dalajlámu a svého domnělého strýce, který prošel peklem Osvětimi. Tomu se říká zabít jednou ranou dvě mouchy. Především získal přízeň lidí, kteří vidí v USA vrchol demokracie, prosperity a moci; ambasador pan Schapiro jistě neopomenul poslat do Washingtonu zprávu, že se konečně našel v české vládě statečný muž, který se nebál oficiálně přijmout dalajlámu, a tím dát najevo svůj odpor ke komunistické Číně i nesouhlas s východní politikou prezidenta Zemana. Na druhé straně si naklonil každého, která cítí k panu Badymu upřímné sympatie, a vinou mediální kampaně není s to rozplést Hermanem zinscenovanou verzi o tom, proč prezident odmítl udělit panu Bradymu medaili. Tak došlo k neobyčejnému srocení vzájemně nesouvisejících věcí. Na jedné straně Tibet úpící pod jařmem komunistického Pekingu a Jeho Svátost dalajláma jako převtělení tibetského božstva soucitu Avalókitéšvary, na druhé straně milý strýc Brady, zázrakem přeživší Osvětim, a do třetice prezident Zeman, kterému podle pražské kavárny zaostalejší část voličů dala přednost před Karlem Schwarzenbergem – cožpak to není jedinečná skrumáž faktorů, lidí a situací, s kterou je možné mediálně báječně manipulovat? Cožpak se tu neotevírá možnost nového pražského majdánku, protože házení vajec a vytahování červených karet nemělo ten pravý ohlas?                                                                                                                              

3.   Ve hře se objevuje tibetská karta, kterou Zemanovi odpůrci již použili při návštěvě čínského prezidenta. Hermanova devótnost před dalajlámou není ovšem důkazem odvratu od východní orientace a apoteózy Západu, ale naopak – svědčí o návratu někam daleko do mýtických pověr, které během panování třinácti dalajlámů zaručovaly klášterům a rodové aristokracii absolutní nadvládu nad tibetským lidem. Kritický pohled na tradiční kulturu Tibetu je u nás tradičně přehlušován exaltovaným voláním našich vyvěšovatelů tibetských vlajek, které nezajímá povaha tibetského klášterního feudalismu ani stav životních podmínek obyvatel „střechy světa“, ale kterým jde především o boj proti komunistické Číně. Tibetská vlajka se tak zneužívá jako vhodný symbol aktuální protičínské propagandy, kterou roztáčejí američtí stratégové, znepokojení růstem ekonomické, vědecké a politické moci lidové Číny. Jen neradi vidí, že Čína bude z jedné třetiny financovat přestavbu britských atomových elektráren a na jihozápadě ostrova dokonce postaví novou atomovou centrálu podle vlastní technologie.

Hermanovo exaltované povídání o tom, jak zavedl dalajlamu do barokní kaple v Nosticově paláci a jak přitom ucítil závan velké duchovné síly, by spíš poskytlo Jaroslavu Haškovi námět pro satirickou povídku, než aby dalo podnět k teologické disputaci o sjednocení křesťanství s tibetským modlářstvím. Bylo by zajímavé slyšet, jak si bývalý katolický kněz, který zavrhl židovskou víru svých předků a později v souladu se svými osobními zájmy se odvrátil od kněžského údělu, vyměňoval s dalajlámou zkušenosti týkající se sexu a manželství. Co by asi Herman řekl tradiční tibetské polyandrii, systému, kdy sňatek mezi mužem a ženou umožňuje vzájemné obcování mezi všemi spřízněnými bratry a sestrami. V Tibetu, více než v jiných kulturách, platí latinská průpovídka – pater semter incertus est, otec je vždy neznámý. Myslím, že 14. dalajláma, Tändzin Gjamcho, ani jeho 15 sourozenců neví přesně, kdo ze všech strýců v domě je jejich skutečným otcem. Danieli Hermane, bývalý kaplane, jak se tibetské mnohoženství snáší s křesťanskou svátostí manželství? Skutečnost, že jste porušil celibát (svatý Jan Pavel II. tento nepřirozený zákaz nazval jevem nadpřirozeným), svědčí o tom, že nedovedete ctít dané slovo.

 Ano, tradiční tibetská kultura je ohrožena, právě tak jako v Evropě na prahu nové doby feudální absolutismus a nevolnictví ustoupily liberálním, demokratickým, osvícenským pořádkům a režimům. Vyvěšovatelům tibetských vlajek bych doporučil knihu vzpomínek Tashi Tseringa, The Struggel for Modern Tibet (Zápas o moderní Tibet, Londýn 1999), autora, který se zapsal do dějin tibetské kultury jako autor prvního Tibetsko-čínsko-anglického slovníku, jako zakladatel škol a odpůrce starých feudálních pořádků. V deseti letech byl násilně vytržen z rodinného venkovského prostředí, aby sloužil jako člen gadrugby, dalajlámovy osobní taneční skupiny. V roce 1950, kdy čínská vojska obsadila Tibet, následoval svého pána do exilu; v Indii získal přístup ke vzdělání, které vyvrcholilo studiem na amerických univerzitách. V roce 1964 se k velkému pohoršení jeho krajanů, potomků bohatých šlechtických rodin, dobrovolně vrátil do obsazené Číny, kde jeho vědecká a osvětová činnost vyvrcholila sepsáním zmíněného slovníku. Čtenář, kterému současná národnostní politika dnešní Číny není zcela jasná, ale který není s to nekriticky přijímat ani příval západní kritiky proti této nejvyspělejší ze zaostalých zemí, může najít přímou souvislost mezi bezplatnou dvanáctiletou školní docházkou a rapidně se snižujícím počtem mnišského dorostu. Dnes už kláštery nejsou středisky hospodářské, kulturní a politické moci, nemohou se rozrůstat pomocí násilných odvodů chlapců, kteří jsou v klášteřích zbaveni svého jména a nadosmrti odsouzeni podřídit se jejich krutým pravidlům. Přechod od středověkého tmářství k současnému osvícenějšímu a dynamičtějšímu společenskému systému není samozřejmě snadný a bezbolestný. Do jisté míry si to uvědomuje i pan Tändzin Gjamcho, který o sobě paradoxně tvrdí, že je marxistou. Ale ani on dnes nemůže jednat jen podle neměnných zákonů a pravidel tradiční tibetské kultury. Dobře ví, jak to ve světě chodí, a kde ve světě má hledat světskou moc, o kterou se může ve svém sporu s Čínou opřít.

 4.  Lidé si kladou otázku, jak je možné, že ministr kultury zasahuje do oblasti mezinárodních vztahů, které nejsou v jeho kompetenci. V jednom případě jde o vztah k Německu, v druhém k Číně. Považuje se také za experta izraelské politiky, jak dokázal poťouchlým nařčením profesora Petra Druláka z antisemitismu. Jak je možné, že ministerský předseda toleruje Hermanovy přešlapy, které svědčí o tom, že si dovoluje porušovat politickou linii vlády, překračovat kompetenci svého úřadu a osočovat kolegy ve vládě z oportunismu a křivého svědectví.  

Autor je historikem a literárním kritikem.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…