Kapitál sloužící podniku a lidem vers. jako samostatný zdroj výdělku

V časech tradičního podnikání, které nebylo hnáno honbou za rychlým ziskem, podniky nepovažovaly pětiprocentní zisk za neúspěch, důležité bylo, aby byla továrna životaschopná a mohla se dál rozvíjet. Pro Tomáše Baťu nebyl základní metou podnikání hromadění zisku, ale schopnost továrny se modernizovat, dávat lidem práci, vyrábět účelně, čelit konkurenci kvalitou a lácí. Taylorismus, který z dělníků ždímal co nejvíc schopností a sil, zlínský výrobce bot odmítal jako metodu sociálně a eticky neospravedlnitelnou. V době neoliberalismu a globalizace považují podnikatele, jako byl Baťa, za produkt starých časů, který již dnešní doba dávno překonala. V pokročilé „křemíkové“ éře míra zisku společností, bank, obchodů neobyčejně stoupla. Zisk 20–30% zdaleka není tou nejvyšší metou, některé podniky využívají monopolního postavení k dosahování zisku, nad kterým i matadoři kapitalistického podniku ve Wall Streetu kroutí hlavou. Jiří Gruša před lety ukázal prstem na firmy v Sillicon Valley jako na zvěstovatele technické a podnikatelské avantgardy, která bude vytyčovat cestu do budoucnosti podobné neuvěřitelnému sci-fi snu. Dnes už si můžeme přečíst zasvěcené rozbory této nové technické a podnikatelské sféry; jde skutečně o nový typ kapitalismu, který zaměstnance do té míry připoutává k podniku, že prakticky nemohou disponovat volným časem, přebírají na sebe odpovědnost za úspěchy své firmy, stávají se jejími otroky. Google a podobné podniky používají jen zlomek svých příjmů k výrobním účelům, většina peněz se točí ve víru finančních spekulací, nejlukrativnějším zdroji zisku. Baťa používal kapitál jako živý nástroj sloužící podniku a lidem, kteří zajišťovali kvalitu a prosperitu výroby. Neoliberálové používají kapitál jako samostatný zdroj výdělku, jako rychlý a lukrativní zdroj zisku, zcela mimo výrobní a sociální sféru. Největší výnosy nepřináší prodej výrobků a nemovitostí, ale riskantní investice a obchodování s předpokládanými zisky v blízké i vzdálenější budoucnosti.

Mladé lidi negativní důsledky megalomanského podnikání v Křemíkovém údolí neodrazují, v tisícových zástupech míří do Kalifornie s cílem dosáhnout závratné kariéry – čím za to zaplatí, je zatím neodrazuje ani netrápí. (Před dobrými čtyřiceti lety jsem se v Holandsku seznámil s inženýrem, který pracoval ve špičkovém elektrotechnickém závodě v Kalifornii; s lítostí se přiznal, že za strmou kariéru zaplatil velkou daň – žena i s dvěma dětmi od něho odešla – nebyla s to se přizpůsobit jeho téměř neomezené pracovní době.) Před sedmi lety ocelárny Krupp–Thyssen utrpěly ztrátu 8 miliard eur; jejich manažeři a technici se shlédli v projektu, který měl továrně zajistit první místo ve světové soutěži. Plán byl zdánlivě jednoduchý – najali levnou čínskou firmu, která v rekordním čase čtyř let vybudovala v zálivu Sepetiba v Bolívii velký metalurgický kombinát. Němečtí podnikatelé získali vládní povolení, které jim umožnilo nerespektovat zákon o ochraně životního prostředí – kde jinde než v rozvojové zemi by se jim to podařilo? Výsledek pokusu byl zdrcující; nejenže obyvatelé v okolí protestovali proti smogu, který obsahoval nebezpečné kovové částice, ale výrobky byly nekvalitní, na světovém trhu nemohly obstát. Ocelářskému gigantu nezbylo než stavbu zastavit a zlikvidovat. Když se ve vedení podniku diskutovalo o příčinách nezdaru, jeden důvod byl nasnadě – závody v Poruří vznikaly v průběhu mnoha let, každá ocelárna prošla důkladnými testy a po desetiletí dodávala kvalitní ocel, aniž došlo k výpadkům a ztrátám. Jednu z největších investic německého kapitálu v zahraničí hodnotili odborníci a tisk jako „historii velikášství, špatného řízení a masivního znečišťování prostředí“.

Léčba šokem

Léčba šokem, kterou nám naordinovali obdivovatelé paní Thatcherové, byla založena na rychlosti – nač se zabývat postupným zaváděním reforem, které by byly chráněny zákony, stačí rozmetat daný stav, vyhlásit bankrot, zhasnout světla, dát příležitost k rozprodeji (krádeži) národního majetku, rychle prodat banky, ocelárny, automobilky, strojírny, textilky, cukrovary, pivovary, chemičky, doly, vodní zdroje – neviditelná ruka trhu už se postará o to, aby se řízené hospodářství octlo na lopatkách a otevřela se zářná cesta ke kapitalistickému blahobytu. Neznám přesná čísla lidí vyhozených šokovou terapií ze dne na den z práce, ale jen ve svém okolí jsem zaznamenal desítky lidí, kteří ztratili práci a tím i úsilí vynaložené na získání své profese. Byli to právě tak kvalifikovaní dělníci a mistři průmyslových podniků, jako odborníci v náročných oblastech vědy, výzkumu a kultury. Nedá se nic dělat, prohlásil Karel Schwarzenberg, je třeba lidi hodit do vody, aby se ukázalo, kdo umí plavat. Znám několik mladých mužů, kteří za starého režimu stačili dosáhnout vyšší pracovní klasifikace, založit rodinu a opatřit si byt, ale jejich radost z politické svobody jim ničím neřízené tržní hospodářství zkalilo – rázem je připravilo o základní životní jistoty, a trvalo to několik perných let, než se jim podařilo vyplout zase na hladinu. Že přitom několikrát měnili zaměstnání, vystáli dlouhé fronty u různých firem, přeškolovali se na nové povolání a obtížně se vyrovnávali s propadem životní úrovně, nikoho nezajímalo. Šoková terapie je příkladem sociálního inženýrství naruby; není pravda, že zavádění tržního hospodářství neoliberálního typu je procesem přirozeným, který vychází vstříc zájmům pracujícího člověka (homo faber) – masivní podpora neviditelné ruky trhu je diktována povýtce ideologickými zájmy. Všechna klíčová místa v „sametové“ politice zaujali stoupenci pravice, a široko daleko nebyl nikdo, kdo by se staral o lidi, které šoková léčba nemilosrdně převálcovala. Levice jako reálná politická síla zmizela a ideologové rychlé cesty do kapitalistického ráje měli volný ring, mohli bez uzardění a bez odporu hlásat nejzpozdilejší teorie, kterými se kdysi na přelomu 18. a 19. století představitelé „starého režimu“ snažili čelit rozpadu feudálního řádu.

S extrémním příkladem stlačování času se setkáváme v zóně finančních machinací závislých na rychlosti předávání zpráv mezi burzami a finančníky. Ve speciálních a nákladných kabelech, které umožňují finanční transakce pod stanoveným limitem, se ve zlomcích minut odehrávají dramatické závody účastníků spekulativních finančních her. Kdo zná algoritmus bleskových nabídek a poptávek, může rychlým nákupem a prodejem cenných papírů získat velké peníze; této hry se samozřejmě mohou zúčastnit jen miliardoví hráči. Na opačném konci spekulativního žonglování s časem jsou investiční podvody špičkových odborníků z Wall Streetu, kteří udržují důvěru zákazníků tím, že fiktivní výnosy uhrazují z nových investičních smluv. Typickým příkladem takového podvodu byla aféra bankéře Bernarda Madoffa z Wall Streetu, který navzdory trikům, jimiž udržoval důvěru investorů (ve veřejnosti byl znám charitativními akcemi), nedovedl udržovat riskantní podnikání v chodu a nakonec stanul před soudem. Jak je možné, že si neuvědomil riziko podnikání, které existovalo jen dík tomu, čemu se lidově říká vytloukání klínu klínem? Kritičtí analytici kapitalistického provozu upozorňují, že je nemožné narýsovat zřetelnou hranici mezi 'legitimními' investicemi a 'divokými' spekulacemi, protože každá investice v kapitalistickém tržním prostředí je tak či onak riziková. (V polistopadovém období stát, který nedovedl nebo ani nechtěl zhodnotit možnosti svého majetku, spoléhal na jeho rozprodej, a zahraničním investorům se podbízel zárukami, o nichž se jim doma ani nesnilo. Dvoumiliardová pokuta za nezdařenou investici udělenou kosmetickým magnátem televizní stanici Nova je odstrašujícím případem toho, jak rizikové podnikání se u nás nakonec řešilo „socialisticky“ – dluh zaplatili poplatníci.)

Jedním z dalších způsobů obohacování se stávají finanční a obchodní akce podložené včasnou (někdy jen několikadenní nebo několikahodinovou) znalostí důvěrných dat a informací. Kdo se dřív dozví důležitou zvěst, vyhrává nad neinformovanými. Cena pozemků, surovin a strategického zboží se může ze dne na den výrazně změnit. Ukáže-li se, že výhodná koupě nebo prodej byly podloženy znalostí podmínek ovlivňujících cenu dané komodity, hrozí spekulantu trestní postih. Ale koho by dnes napadlo vyšetřovat lukrativní obchody Bushe mladšího nebo jiných špičkových politiků? Kdo jim dokáže, že k nadměrnému zisku jim pomohlo to, že patřili k zasvěcencům (insiders)?