Je třeba si představit soutěž na stavbu dvoupatrového domu. Rozpočet této stavby je formálně rozdělen na první a druhé patro. Stavební firmy proto do nabídky oceňují, kolik bude stát první a kolik druhé patro. Součet nákladů za obě patra je nabídkovou cenou. Projektant stavby ví, že druhé patro se nakonec po uzavření smlouvy s vítězem stavět nebude. Vypuštění druhého patra je „za odměnu“ dohodnuto i s úředníkem a dozorem zadavatele, který tuto změnu má v budoucnosti schválit. Projekční kancelář může s tímto „zlatým vejcem“ v projektu za nemalou cenu obchodovat. Stavební firma, která si tuto informaci před soutěží od projektanta koupí, zaručeně vyhraje. Ví totiž, že může druhé patro ocenit třeba jednou korunou, i když reálné náklady druhého patra by byly v milionech. Ostatní stavební firmy musí ocenit druhé patro férově za tržní cenu, protože netuší, že se druhé patro nakonec stavět nebude. To ale pro ně znamená, že nikdy nemají šanci dát nejnižší nabídkovou cenu.

Fintě s „druhým patrem“ nahrává i současné znění zákona o zadávání veřejných zakázek, které dovoluje rozsáhlé změny už uzavřené smlouvy, a nepoctiví projektanti můžou mít žně. V praxi to znamená, že vítěz soutěže postaví zásadně odlišnou stavbu od stavby, která byla původně soutěžena.

Například město Karlovy Vary soutěžilo v roce 2014 stavební zakázku na stavbu „Hala pro míčové sporty“. Cena se pohybovala kolem 100 milionů Kč. Projekt vykazoval tolik nepřesností, že musely být uzavřeny další čtyři dodatky. Původně nejnižší cena se změnila tak zásadně, že v konečném důsledku byla vyšší, než jiné konkurenční nabídky v soutěži.