Domov je místo, kde každý cítí, kam patří, kam se rád vždy vrací, kde jsou místa, se kterými je spojen, kde kolem žijí lidé podobní jako on, nejbližší i vzdálenější, ale přesto stejně spjatí se svou krajinou. Pak dál jsou hranice, přírodní i umělé, a za nimi žijí lidé nejprve málo odlišní (většinou jazykem), a dál a dál ti, kteří toho s námi mají již jen málo společného. Ale i ti mají svůj domov, který je jim stejně drahý, jako nám ten náš.

Naším domovem je přirozeně Česká republika, ale v širším pojetí světadíl Evropa. S Evropany jiných národů sdílíme podobný vzhled, podobnou mentalitu, podobné dějiny, kulturu, duchovno, atd. Ne stejné, ale podobné. A stejně tak jsou si podobné zase národy jiných světadílů – Afriky, Asie, obou Amerik… V každém světadílu světa žijí lidé přizpůsobení svému kontinentu, svému podnebí, mají svůj temperament, svůj typ jazyka a komunikace, mají zase své přednosti a nedostatky.

A jednotlivé kontinenty jsou od sebe odděleny přirozenými hranicemi, které už dávno vytvořila příroda. Tyto hranice nejsou nepřekonatelné, nebyly ani v minulosti, ale dříve to stávalo více námahy a času než dnes. Hranice zemí a národů, kontinentů a ras mají jeden hlavní úkol: ukázat přirozené jednotlivé části zeměkoule, kam jednotlivé národy patří. Na těchto územích měli lidé těchto národů vše, co potřebovali ke svému způsobu života, k obživě, kultuře, a přirozenému vývoji. Překračování těchto hranic má jen jeden účel – a to přenos určitých hodnot jedněch národů druhým, určitým malým počtem jednotlivců, aby mohlo dojít ke vzájemnému obohacení a dalšímu pokroku. Víme z historie, že v případech násilného překročení hranic jedním národem k jinému následoval většinou zánik národa menšího. K podobnému zániku docházelo i tehdy, když národ nerespektoval (nechránil) svoje hranice, a dobrovolně nechal přicházet cizince na svoje území ve větším počtu.