Jurečko byl předvolán, aby vysvětlil pozadí své návštěvy u Víta Bárty, tehdy ještě ve funkci ministra dopravy. Bártovi Jurečka doporučil ministr Jiří Pospíšil, Jurečkův přítel, rovněž Plzeňák, někdejší děkan na plzeňské právní fakultě. Podle Jurečkova svědectví chtěl Bártovi vyložit stanovisko plzeňské ODS, kdo by měl či neměl stát v čele Ředitelství silnic a dálnic v Plzeňském kraji.

Jurečkovo vystoupení bylo dalším kamínkem do mozaiky, představující kmotrovskou strukturu ODS v regionech. Je možno doplnit zásahy kmotra Romana Janouška do řízení pražského magistrátu s přesahy do státního podniku Lesy České republiky. Další známá kmotrovská osobnost je Pavel Dlouhý v Jihočeském kraji. Jeho vliv byl rozhodující při nedávném jmenování Martina Kuby do funkce ministra obchodu a průmyslu.

Od kmotrovské struktury v regionech je jen krůček k ilegálnímu financování celé strany. To se provalilo v devadesátých letech – připomínám nebožtíka Lájose Bácse a Pepu z Hongkongu. Vše vedlo k „Sarajevskému atentátu“, kdy ministři Jan Ruml a Ivan Pilip vyzvali Václava Klause v době jeho cesty do Sarajeva k odchodu z čela vlády i z funkce předsedy ODS.

Vše se řešilo před soudem. Klaus vypovídal jako svědek. O ilegálním financování prý nic nevěděl. Roli obětního beránka nakonec převzal hospodářský tajemník strany Libor Novák. Od soudu odešel s podmíněným trestem a v prosinci 1997 se vzdal i poslaneckého mandátu. V politice se nad ním zavřela voda. Nepochybuji však, že straničtí kmotři se o něj dobře postarali.

Podle střízlivého odhadu ekonomů se v první a druhé vlně kupónové privatizace rozkradl státní majetek v řádu několika set miliard. Jednoznačnou odpovědnost nese vládní ODS a osobně Václav Klaus. Na začátku devadesátých let prohlašoval, že …potřebujeme více Kožených.

Jeden bohatě stačil. V kupónové privatizaci sliboval akcionářům „jistotu desetinásobku“. Nakonec jim zbyly oči pro pláč. Koženému však – kromě jiného – zůstalo za nehty všechno loďstvo Československé námořní flotily.

Občanští demokraté se náramně činili v politice. Vzhledem k vyrovnanosti sil v celém spektru se zaměřili na získávání přeběhlíků. Prvními byli sociální demokraté Jozef Wagner a Tomáš Teplík. Oba v roce 1996 podpořili Klausův rozpočet a tím zachránili vládu. Oba byli z ČSSD vyloučeni. Wagner v roce 1998 skončil v politice a věnoval se podnikání v realitách. Teplík vstoupil do ODS a za odměnu si jedno funkční období odsloužil v Poslanecké sněmovně.

Dalším v pořadí byl pokus o uplacení poslance za ČSSD Pavla Ploce. Stalo se po patových volbách v roce 2006. To už byl šéfem ODS Mirek Topolánek a ucházel se o funkci premiéra. Pravicový blok na to šel oklikou: Ploce oslovil jeho známý Pavel Šrytr a za pětimilionový úplatek mu nabídl členství u Bursíkových Zelených.

Ploc odmítl a vše oznámil policii. Záležitost skončila před soudem. Šrytr (po dvojím odvolání, kdo asi platil náklady) byl pravomocně odsouzen k dvaceti měsícům podmínečně. Stojí za pozornost, že po definitivním rozsudku Nejvyššího soudu zakotvil u kontroverzního podnikatele Tomáše Pitra (jakpak s ním asi naloží naše justice?) jako řidič.

Posledními v řadě přeběhlíků je vyhlášená trojice Miloš Melčák, Michal Pohanka a Petr Wolf. Poslední v řadě je zatím nepravomocně odsouzený defraudant.

Oklikou je možno se vrátit k úplatkářské kauze Víta Bárty a Jaroslava Škárky. V celkovém kontextu počínání ODS už kapučínková nahrávka Kristýny Kočí o chystaném puči u Věcí veřejných s pomocí někdejšího šéfa poslanců ODS Petra Tluchoře vůbec nemusí připadat jako vylhaná.