Ondřej Konrád: Co vyvolal sáček kaštanů

23.12.2013 13:30 | Zprávy

Před pár dny jsem si koupil na jednom z vánočních trhů sáček pečených kaštanů. Samozřejmě předražených (asi deset kusů za padesátikorunu), ale s tím je člověk předem smířen a zbývá jen věřit, že aspoň polovina nebude mít pachuť a půjde vyloupnout. Neštěstí většina byla v pořádku a správně propečená. Kolem to ozdobně svítilo, mistr v zástěře ukrajoval znalecky plátky vepřové kýty ve svěráku nad žárovištěm, ve vzduchu bylo cítit svařené víno a linuly se koledy.

Ondřej Konrád: Co vyvolal sáček kaštanů
Foto: Hans Štembera
Popisek: Vánoční ozdoba

Bloumal jsem mezi stánky a zvolna louskal, když se mi náhle při jednom soustu vybavil obdobný zážitek. Jsem v předškolním věku, dívám se vzhůru do zachumlaných tváří dospělých, kolem leží vrstva neušpiněného sněhu, od pusy jde pára a kaštanář mi právě podal teplý kornout z balicího papíru. A udiveně si prohlížím místní dominantu, totiž zvláštní Plečnikovu stavbu chrámu Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Jíž vidím zřejmě poprvé v životě. Stejně jako prvně, pokud mi paměť sahá, jím pečené kaštany. Chutnaly úžasně a zažehly trvalou lásku k téhle pochoutce adventního času. Asi je prodával jeden z posledních soukromnických mohykánů té doby. To deja vu mě překvapilo. A vzpomínka, desítky let pevně zasutá, vzápětí vyvolala jiné dávné vjemy.  

Na malý krámek na předělu Vinohrad a Nuslí, do kterého se sestupovalo po pár schodech dolů, zvonek nad dveřmi tajemně cinknul, a ve kterém starý, na nohu napadající pán, snad prvoválečný invalida, prodával hračky, a různé drobnosti. Jaké se ve znárodněných obchodech už nevyskytovaly. Indiánské čelenky s ozdobnými cvočky na kožence, z níž trčela anilinově kolorovaná péra. Kulaté krásné krabičky sirek s tlustými a různobarevnými hlavičkami. Anebo jinými zbytky prvorepublikových zásob, například prskavkami, které na rozdíl od nechytlavých produktů některého národního podniku báječně a dlouho rozsévaly gejzíry jisker. A hlavně – onen pán pořád odléval z původních forem cínové vojáčky. S flintami na zádech, anebo napřaženými v rameni ke střelbě, na koních s tasenými šavlemi. Obyčejní pěšáci stáli asi korunu, pečlivě nalakovaní o něco víc. A vypadali jako veteráni prusko-rakouských válek. Miloval jsem ten obchůdek, byť se majitele, jehož režim nechával velkoryse dožít ve svém, trochu bál. Byl to nemluvný, přísně se tvářící muž, který si o poměrech jistě myslel své a působil jako postava z knih Charlese Dickense.   

A vzpomněl jsem si také na koloniál s regály a zásuvkami až do stropu, k nimž jiný přežívající drobný živnostník stoupával po žebříku a odvažoval pak volně sypané fialkové bonbóny. A na prkénku za pultem odsekával hrudky nesmírně sladkého tureckého medu. Anebo krystaly cukrkandlu, zkaramelizovaného na provázku. Má prateta, cosi jako babička, trávila v obchodě vždy dlouhý čas táčkami s ostatními staršími ženami z ulice. Nevadilo mi to, protože zařízení a sortiment koloniálu s velkými pytli mouky, cukru, máku nebo jáhel a reklamními plakáty na Mainlovu kávu, samými svědky dob minulých, byla takřka závratná. A vždycky jsem dostal něco malého k cucání či olizování. Takhle nějak to asi vypadalo v kvelbu tatínka Petra Bajzy z Poláčkových Bylo nás pět. Jednou mě do krámku zahnal řetězy strašlivě chřestící autentický čert, já se schovával za pratetinou sukní a div se nedal do řevu. Což bylo vzápětí kompenzováno nějakou drobností z andělovy nůše. Zavanul ke mně starý svět, ve kterém jezdil šmolkově modrý poštovní balíkový vůz s doručovatelem v peleríně na kozlíku. Který mi vždycky dovolil bázlivě pohladit koníkovy nozdry.  

Za pár let bylo všechno pryč. Nastoupily nepoetické samoobsluhy bez cukrkandlu, jednoho dne se už neotevřel krámek s cínovými vojáčky, okno ve dveřích pokryla vrstva spečeného prachu. Klapot postilijónova koně utichl navždy. A do názvu republiky přibylo slovo socialistická. Ještě pořád se divím, co všechno mi na mysl přinesl předvánoční sáček kaštanů. Děti tomu nechtěly věřit, zdálo se jim, že vyprávím báchorky z předminulého století. A přece to nebylo zdaleka tak dávno. Hezký zbytek adventu přeji!

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

autor: rozhlas.cz

PhDr. Ivan Bartoš, Ph.D. byl položen dotaz

Chápu vás dobře, že byste podruhé vstoupili do stejné řeky a šly do vlády s ODS?

Po tom všem, co o ní tvrdíte, že jsou to kmotři? A proč se vlastně po volbách vůbec nerespektuje vůle občanů, proč podle vás nemá šanci být premiér ten, kdo volby vyhraje? Babiše volit nebudu, ale přijde mi, že jsou stejně volby zbytečné, že si to vy politici pak stejně zařídíte po svém

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Jiří Weigl: Kde je zakopaný pes

17:30 Jiří Weigl: Kde je zakopaný pes

Jedním z brizantních témat letošních voleb je blížící se zavedení systému obchodování s emisními pov…