A také tím, jak se prudce lámaly ledy v Polsku a že Kreml nejevil zájem stát nadále za jakešovskou garniturou. Její bezmoc se ovšem plně ukázala koncem září, kdy po nezdařeném pokusu o překročení hranic mezi Maďarskem a Rakouskem otočily tisíce východoněmeckých rodin své trabanty a wartburgy směrem na Prahu.

A tady vstoupily, v mnohých případech přelezly v panice před československými policisty plot, na půdu západoněmecké ambasády. Co následovalo, mohli donedávna všemocní tajemníci KSČ už jen trpně sledovat. Neboť jednání se vedla po zcela jiné a mnohem vyšší ose Moskva – Bonn – Washington.

A když se v Praze objevil tehdejší západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, mohl osobně slíbit východoněmeckým běžencům tábořícím v zahradě vyslanectví na Malé straně, že mají zaručenu svobodnou cestu na Západ. Tuzemské represivní složky pak jen asistovaly při klidném odjezdu pěti vlakových souprav z holešovického nádraží.

Bylo to neklamné znamení závěru jedné éry. Třebaže si to mnozí komunističtí funkcionáři především staršího typu asi ještě stále nepřipouštěli. Snad se jim zdálo, že se Prahou akorát cosi absurdního převalilo. Ale zase zmizelo a vše půjde dál.