Malá přátelská poklona fyzické stránce herectví Jana Wericha, který opravdu hrával v Osvobozeném divadle nesmrtelného otce Ubu, neboť vedle vlastních férií uváděla centrální dvojice divadla na scéně tu a tam také jiné tituly a patafyzický humor Alfreda Jarryho jí byl velmi blízký, samozřejmě není nahodilá.

Vysoký, rozložitý a vlastně už i objemný Werich byl na jevišti doslova zjevením, ideálně kontrastujícím se subtilním a pohledným Voskovcem, tak trochu jako třeba Laurel a Hardy. A jakkoli bylo jádro humoru Osvobozeného divadla verbální a do značné míry vlastně i intelektuální, tělesnost, zvlášť Werichova, do něj samozřejmě rovněž patřila.

Přičemž Jan Werich, jehož sto deset let od narození si právě připomínáme (a 19. června dojde také na stejné jubileum u Jiřího Voskovce), představoval hřmotného tlouštíka, který se pro své rozměry sice dostává do všelijakých potíží (například když uvízne v mříži okna na útěku ze žaláře a podobně), zároveň co chvíli překvapuje zábavnou mrštností a dokonce i baletními kreacemi.

Dovedl ze své figury ostatně těžit i v pozdějších letech, stačí si připomenout vyučování falešné umělé dívky Sirael filmovým císařem Rudolfem. A víme, jak v šedesátých letech Werich toužil hrát rytíře Falstaffa, příslovečně poživačného tlouštíka.

Psal tehdy dokonce vlastní variaci na tuto Shakesperovskou postavu. Zůstalo jen u plánů, Falstaffa mu nedopřály zřejmě už počínající vážné zdravotní problémy, kvůli nimž se pak objevoval jen před kamerou filmovou nebo televizní a na jeviště se nevrátil.