Sloužit by mohla jako předloha k filmovému podobenství o neduzích postkomunistické společnosti. Byla by v ní řada absurdně komických momentů. A také takových postav. Přitom ovšem reálných a nenadsazených, jaké plzeňskou právnickou fakultou skutečně prošly a to v rozhodujících funkcích. Dávno už jejími zaměstnanci nejsou, ale přesto na ní mají stále vliv.

Doslova likvidační, protože když s šílenými protekčními podvodnými poměry na škole, které zavedla skupina bývalých vedoucích pedagogů, nedokázal, anebo nechtěl dokázat nikdo pohnout, nezbylo Akreditační komisi než sáhnout ke krajnosti. Zrušením oprávnění k magisterskému programu, což se týká více než patnáctistovky studentů, podle všeho fakulta končí. Může sice podat rozklad proti verdiktu komise, ale to na věci nic nezmění - učit se v magisterském programu přestane koncem října. Stejně jako škola podala rozklad proti tomu, že od loňska nemůže udělovat doktorské tituly. Protest se administrativně projednává, ale žádné nové „JUDry“ fakulta zkrátka neprodukuje. Rozklad nerozklad. A pokud jde o čerstvé zrušení magisterského programu, pak někteří pedagogové a demonstrujících studenti nemohou přece sami věřit tomu, že „verdikt komise zvrátí“, jak už v médiích naivně zaznělo. Anebo doufat, že ministerstvo školství závěr komise neuzná. Samozřejmě se ovšem Západočeská universita může pokusit školu jakoby „znovu postavit“, ale to je jiná a dost dlouhodobá a také finančně nákladná věc. V této chvíli je to jasné: jedna etapa neslavně končí.

A přitom tomu tak nemuselo být. Stačilo zřejmě, aby přechodný děkan, tehdy minulý a opět příští ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, který rozeklanou fakultu přišel dát jakž takž dohromady po následcích skandálu s opisováním a hlavně četnými rychlo-studenty, za sebe při odchodu podpořil profesora Karla Eliáše. Vybral si ale jiného kandidáta, Květoslava Růžičku, který se také tvářil, že chce provést zásadní reformy a vrátit škole čest i prestiž. K tomu ale nejen nedošlo. Podle mnohých se za Růžičky situace dokonce zhoršila. A vloni, když hrozba odebrání akreditací dostávala jasné obrysy, odešel z fakulty nejen Eliáš a spolu s ním další dva významní profesoři a dva docenti, ale ještě zhruba pětadvacítka podobně rozčarovaných pedagogů. Což byla hodně citelná rána.