Kdyby zároveň země nežila volbou hlavy státu, široký pardon té odcházející je zaručeně nejdiskutovanějším domácím tématem. A leccos ukazuje na to, že rozprava, často bez podivu i vášnivá, zřejmě hned tak neutichne a bude pokračovat, i až už bude znám nástupce Václava Klause.

Čísi poznámka, že si dosluhující prezident dopřál na závěr ještě jednu velkou PR kampaň, má cosi do sebe. Bez ohledu na to, že z ní podle názoru většiny sám zrovna dobře nevychází a o klasické PR – tedy cosi pozitivně oslovující širokou veřejnost – tedy nejde. Ale pozornost na sebe Klaus upoutal značnou, to je bez debat. Přičemž se ovšem zdá, že amnestie, díky níž zřejmě uklouznou spravedlnosti například někteří nemalí tuneláři, vzbudila větší a širší odpor veřejnosti, než prezident čekal. A možná také nepočítal s výčitkou, že některé aspekty amnestie ihned nezdůvodnil a nedoprovodil nějakým vysvětlením.

Jinak je ale jeho dosavadní reakce příznačná: podle Václava Klause nejde o tažení proti amnestii, o „odsouzené, ani o propouštěné, ani o takzvané tuneláře, ani o oběti trestné činnosti“, ale o negativní kampaň vůči jeho osobě. Jistě, ti, kdo Klause nemají v lásce, se na kritice jeho posledního velkého kroku ve funkci mohou takřka vyřádit.

Ale prezident jako by úplně přehlížel, že s ním tentokrát nesouhlasí i mnozí, kteří k němu byli doposud přinejmenším zdrženliví. A že samozřejmě jde mimo jiné o oběti trestné činnosti. Kupříkladu ve známé kauze H-Systemu. A nelze se divit, pokud se hněv poškozených obrací na prezidenta. Vždyť on přece amnestii udělil.