Kdyby zároveň země nežila volbou hlavy státu, široký pardon té odcházející je zaručeně nejdiskutovanějším domácím tématem. A leccos ukazuje na to, že rozprava, často bez podivu i vášnivá, zřejmě hned tak neutichne a bude pokračovat, i až už bude znám nástupce Václava Klause.
Čísi poznámka, že si dosluhující prezident dopřál na závěr ještě jednu velkou PR kampaň, má cosi do sebe. Bez ohledu na to, že z ní podle názoru většiny sám zrovna dobře nevychází a o klasické PR – tedy cosi pozitivně oslovující širokou veřejnost – tedy nejde. Ale pozornost na sebe Klaus upoutal značnou, to je bez debat. Přičemž se ovšem zdá, že amnestie, díky níž zřejmě uklouznou spravedlnosti například někteří nemalí tuneláři, vzbudila větší a širší odpor veřejnosti, než prezident čekal. A možná také nepočítal s výčitkou, že některé aspekty amnestie ihned nezdůvodnil a nedoprovodil nějakým vysvětlením.
Jinak je ale jeho dosavadní reakce příznačná: podle Václava Klause nejde o tažení proti amnestii, o „odsouzené, ani o propouštěné, ani o takzvané tuneláře, ani o oběti trestné činnosti“, ale o negativní kampaň vůči jeho osobě. Jistě, ti, kdo Klause nemají v lásce, se na kritice jeho posledního velkého kroku ve funkci mohou takřka vyřádit.
Ale prezident jako by úplně přehlížel, že s ním tentokrát nesouhlasí i mnozí, kteří k němu byli doposud přinejmenším zdrženliví. A že samozřejmě jde mimo jiné o oběti trestné činnosti. Kupříkladu ve známé kauze H-Systemu. A nelze se divit, pokud se hněv poškozených obrací na prezidenta. Vždyť on přece amnestii udělil.
Pravda, se souhlasem premiéra, Nečasův podpis nelze bagatelizovat. Jen podle všeho neinformovaná vláda je tentokrát z obliga. A Nečas podle svých slov také chápal kontrasignaci spíš symbolicky – jako potvrzení, že abolice nejde proti ústavě. Jistě tak ale neodvrátí námitky, že se měl s rozsahem amnestie důkladněji seznámit. A marná sláva, hlavní odpovědnost padá stejně na prezidenta. Tak to také veřejnost chápe. A Václav Klaus přece rovněž. Jinak by nemohl hovořit o zástupném důvodu k útoku na jeho osobu.
Lze si ovšem klást různé otázky. Například: bylo by vnímání amnestie jiné, kdyby ji Klaus doprovodil vysvětlením, nějakým pojetím morálky, jakousi její „filozofií“, jak se módně říkává? Možná ano. Ale mohl by zároveň uspokojivě vysvětlit, proč má být zcela omilostněn ten, kdo přívalem kliček svých drahých advokátů úspěšně oddaloval roky a roky řízení? Ačkoliv šlo o čin, nad kterým společnost nemůže mávnout rukou, ať si tedy ten chlap své nakradené miliardy spánembohem užije? Vždyť Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman odhaduje, že amnestie může zahrnovat asi osmnáct skutečně velkých hospodářských kauz.
Na druhé straně se můžeme ptát, zda prezident dohlédl kupříkladu k tomu, že spravedlnosti ujde šéf konkursní mafie, která přitom evidentně prorostla do státní správy? A že soudce Berka zůstane dokonce soudcem a ještě mu stát vyplatí lukrativní odškodné? Doufejme, že nikoliv, a že tedy prezident jen podepsal cosi nedotaženého. Teprve se zpožděním lidé z Hradu hovoří o jakési kompatibilitě s evropským právem. Pomiňme, že jinak takřka vše z Unie pocházející prezidentská kancelář po léta odmítá. Podstatnější je, že vysvětlení kulhá, a není žádná směrnice, podle níž se mají delší čas vlekoucí případy nejen zastavit, ale jejich aktéry dokonce omilostnit a ještě některé – to už je vážně vrchol – odškodnit.
A omyly se ukazují i u jiné skupiny omilostněných. Podle Hospodářských novin totiž proti tomu, co znělo z Hradu, se amnestie týká značného množství recidivistů – například místopředseda Obvodního soudu pro Prahu 6 hovoří o zhruba polovině omilostněných notorických přestupníků zákona. Má tedy pravdu předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, když hovoří o diletantské práci skupiny, která amnestii připravila? Anebo dokonce ti, kdo za ní vidí ještě cosi horší než amatérismus? A pokud si nehodláme připustit, že měl prezident nějaké konkrétní osoby nebo skupiny omilostněných na mysli, pak mu tedy byly vlastně podstrčeny?
Pokračovat bychom mohli dál a dál, a jak řečeno, diskuse nad tématem zcela jistě nekončí. Ostatně na řadu nejspíš přijdou podněty k Ústavnímu soudu. A podle všeho i návrhy, zda institutu amnestie nestanovit nějaké mantinely. Čemuž třeba napoví právě nálezy ústavních soudců.
Skoro jisté je jedno – nový prezident, ať už jím bude kdokoli, při nástupu jistě žádnou hromadnou milost neudělí. Užít takové jindy obvyklé vstřícné prvé gesto mu Václav Klaus de facto znemožnil.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
autor: rozhlas.cz
