A poukazovalo se na to, že svazu platí za hudbu už samotná rádia, proč tedy OSA žádá ještě další peníze? Svaz se, zjednodušeně řečeno, bránil tím, že podniky zvukovou kulisou lákají hosty (některé konzumenty naopak nahlas puštěná rádia ovšem odrazují, ale to je vedlejší), a jde tedy o veřejné užívání čehosi coby součást podnikatelské činnosti.

Inspektoři OSA pak horlivost poněkud přeháněli, když do poplatků zahrnovali i kupříkladu malé krámky, ve kterých si prodavačky krátí dlouhou chvíli posloucháním oblíbených cédéček. Tím zřejmě nakupující nijak nepřitahují. Spor se táhne už léta, značná část veřejnosti v něm stojí proti poplatkům a OSA dostala pomyslnou nálepku nenasytné organizace, jejíž členové, i jen autoři OSOU zastupovaní, si rozdělují jakési pohádkové částky.

Celá otázka je dost komplikovaná, vysvětlit ji důkladněji na malém prostoru nelze. Budiž však řečeno, že jde o otázku takřečeného duševního vlastnictví, aplikaci autorského práva. A selským rozumem je zřejmé, že z veřejného provozování nějakého díla, ať jde o symfonii nebo prostou populární písničku, mají autoři samozřejmě právo na odměnu.