Mírovou dohodu o íránském jaderném programu lze považovat za velký zahraničně-politický úspěch amerického prezidenta Baracka Obamy, který – na rozdíl od mnoha republikánských i některých demokratických jestřábů – alespoň v případě Íránu pochopil, že problematické situace na Blízkém a Středním východě nelze, po zkušenostech z Iráku a Afghánistánu, řešit vojenskou agresí. Dohoda je nesporně úspěchem i pro umírněného íránského prezidenta Hasana Rúháního, který pro svou zemi zajistil zrušení hospodářských sankcí a umožnil tak budoucí normalizaci ekonomiky a růst životní úrovně.

Írán je svou rozlohou a počtem obyvatel skutečnou regionální mocností a zároveň stabilizačním faktorem celého regionu vzhledem k roli odpůrce Islámského státu, který považuje z ideologicko-náboženského hlediska za bezpečnostní hrozbu. Írán rovněž pomáhá syrské a irácké armádě v boji proti teroristům. Zároveň je ovšem nepřítelem číslo jedna Izraele a Saúdské Arábie, kteří jakoukoliv dohodu s Teheránem striktně odmítají. Sunnitská královská diktatura v Rijádu se obává nejen šíitského vlivu Peršanů v regionu, ale zároveň si chce udržet pozici regionální mocnosti a s režimem ajatolláhů současně bojuje na dvou frontách. V Jemenu Saúdové a jejich konzervativní spojenci z Rady pro spolupráci států v Zálivu (GCC) zaútočili proti šíitským rebelům a v Sýrii Rijád podporuje různé džihádistické skupiny bojující proti sekulárnímu režimu prezidenta Asada. Likvidace šíitské osy Damašek-Bagdád-Teherán je prioritou domu Saúdů.