Maďaři jsou citliví na svou nezávislost a negativně vnímají jakýkoliv diktát zvenčí. Obzvláště když se jedná o značně pokryteckou péči. Eurobyrokratům byl vývoj v Maďarsku lhostejný do doby, než se sáhlo na privilegia bank a soukromých penzijních fondů.

Nacionalistický charakter ústavy, odkazující na meziválečné období, ani přihlášení se k odpovědnosti za zahraniční Maďary, otevírající cestu k revizi Trianonu, Brusel netrápí. Jablkem sváru jsou zákony údajně omezující nezávislost centrální banky. Premiér Viktor Orbán se snaží centrální banku přesvědčit, aby uvolnila měnovou politiku, čímž by se podpořil hospodářský růst. Vláda chce zabránit pádu ekonomiky do recese, protože v opačném případě by musela přistoupit k dalším rozpočtovým škrtům. Orbán prohlásil, že „Maďarsko nemůže platit ztráty bank a bankéřů a majitelé s akcionáři bank musejí nést zodpovědnost za své investice. Regulace není sprosté slovo.“ Premiér banku kritizuje za to, že nepodporuje ekonomiku svými nástroji. Ohledně vyššího zdanění bank disponuje vláda většinovou podporou společnosti a toto opatření je vnímáno jako nejlepší rozhodnutí současného kabinetu. Maďaři věří, že banky jsou příliš bohaté a podílely se na krizi, do které se země dostala.

Co se týká kritiky zestátnění soukromých penzijních fondů, tak povinný systém spoření, zavedený socialisty, garantoval hlavně zisky privátním firmám. Nyní jde lidem část mzdy do státního systému a pokud chce někdo spořit i v soukromém penzijním fondu, může tak dobrovolně učinit. Neshledávám nic špatného ani na snaze státu získat zpět podíl ve strategických firmách. V devadesátých letech došlo k rozprodeji státního majetku, což nezajistilo větší efektivitu, ale tučné zisky do kapes politiků a zainteresovaných zájmových skupin. Současná vláda se to snaží změnit a znovu posílit vliv státu. Proto je Orbán svými odpůrci nazýván „viktátorem“ nebo maďarským Chávezem.