V době, kdy zemí hýbaly zprávy o skandálech premiéra, pádu vlády, rozpuštění parlamentu a předčasných volbách, bylo lidem úplně jedno, jestli budou čeští vojáci, kteří se vrátili z Afghánistánu, sedět doma a čistit si pušky, nebo se vydají hájit půvabné vinice, zasněžené hory a biblické pouště na jednom z nejvýbušnějších míst světa. Spíše než osudy armády, která beztak bojuje vždycky tam, kde se to hodí politikům, aniž by se na to kohokoli ptali, se většina lidí vzrušovala tím, jestli najde, případně neztratí práci, za co koupí dětem oblečení a pomůcky do školy.

Pak se válka v Sýrii rozhořela do apokalyptických rozměrů a začala bobtnat do mocenského konfliktu mezi USA a Izraelem na straně jedné a arabskými státy, Ruskem a Čínou na té druhé. Nešlo už o občanskou válku mezi králem a rebely, ale o roli světového četníka, do které se tak rády čas od času převtělují USA s Izraelem. O  „právo bombardovat“ cizí zemi bez mandátu OSN, které svého času pod heslem „humanitární bombardování“ tak nešťastně hájil ve válce o bývalou Jugoslávii Zemanův předchůdce Havel. Ve světle posledních událostí se proto jeví Zemanův nápad vyslat na Golanské vyšiny českou misi už nejen jako blouznění, ale i jako potvrzení lokajské role ČR vůči USA a nezodpovědné hazardování lidskými životy.