V posledních dnech si i několikrát denně kladu sám sobě otázku, jak je možné, že chlapci a děvčata z Lidového domu i z jiných míst v celé republice, dokázali za sedm let po mém odchodu tak neuvěřitelným způsobem prohospodařit všechno, co jsem v letech 2005 – 2010 jako premiér za ČSSD a jako předseda ČSSD vybudoval. Vedení strany přestalo být akceschopné již před delším časem. Odpovědnost za to má samozřejmě každý člen stranického vedení, i když nestejnou měrou. A pochopitelně největší odpovědnost má předseda ČSSD a premiér Sobotka.

Zdá se, že v posledních měsících, zhruba od sjezdu ČSSD, se mu přestalo úplně dařit. Cokoliv řekne a udělá, obrací se většinou proti němu a straně, kterou vede. Prostě nemá štěstí. A nemá ani dobré zázemí poradenské a marketingové. Ve straně, jejíž členové zakrývali dlouhé měsíce oči před stupňujícím se poklesem volebních preferencí, vlastně až do chvíle, než ČSSD si poprvé sáhla na pokles na 10 % volebních preferencí, se nic nedělo.

Sjezd na jaře proběhl v podstatě manifestačně Nyní zasáhla velkou část funkcionářů ČSSD panika, a to dosti oprávněně. Prostě volební preference klesají a ta trajektorie poklesu je tak silná, že se zdá, jako by nebylo možné ji zastavit. Ale ono je to s preferencemi jako s létacím balónem. Pokud se odhodí zátěž a zahřeje se vzduch pod balónem, balón jde vzhůru. A totéž se může stát sociální demokracii, pokud se zbaví dnes zcela vyhaslého Bohuslava Sobotky.

Tedy alespoň z pozice předsedy strany a volebního lídra pro podzimní volby. Upozorňoval jsem mnohokrát, po katastrofálně prohraných krajských a senátních volbách na podzim 2016, že Sobotka již není schopen vyhrát nic. Neboť trpí syndromem několikrát poraženého boxera (troje poslední volby Sobotka katastrofálním způsobem prohrál). To, co mě překvapuje, je, že někteří lidé v ČSSD toho stále ještě nemají dost.