Ta obrna (nejen toho Brna, ale i kraje, i státu) infikovaná zvenčí už v souvislosti s říjnem roku 1918 pak mohutně propukla ve 30. letech toho minulého století a jela pak „jaxwyňa“ (řečeno brněnským hantecem) jak tím protektorátem, tak i tou dobou 50. let, a dál i přes ten tzv. „reálsocialismus“. A od převratu 1989 až dodnes. V podstatě se nic nezměnilo. Ani partajně ideologicky, ani partajně kádrově. Ale ani globál polit kšeftsmochrovsky. A to se zcela jasně prokázalo právě letos, kdy Posseltovi sudeťáci uskutečnili ten svůj sabat právě v Brně – nikoli náhodou. Už někdy loni v listopadu a v prosinci jsem před tím varoval v nějakých článcích (snad pro Deník To, Parlamentní listy, První zprávy, apod.) a i letos během dubna jsem k tomu tématu např. pro noviny INOVACE REPUBLIKY napsal tento článek:

Landsmanšaft v Brně. Proč?
Humor je největší zbraň českého intelektu (např. Švejk a spol.) a tak hned úvodem k odlehčení závažnosti tématu část z prastaré, leč zdá se aktuální dětské anekdoty o Karkulce: „… Warum babičko a proč máš tak velké uši? Abych tě lépe slyšela. Warum babičko a proč máš tak velké oči? Neruš mě, když tlačím.“ Nicméně teď zase už vážně: Landsmanšaft má velké oči už od začátku své rozpínavosti – jak na nás už tehdy tlačil. A poslední dobou má tou rozpínavostí ty oči ještě větší a tlačí jak cca. od roku 1933 přes rok 1938 až do státního terorismu hitlerovského protektorátu – tehdy ještě coby kolonizační fanatismus henleinovců – a krátce po válce znovu zhruba od začátku 50. let už „institucializovaně“ coby tzv. „Sudetendeutsche Landsmannschaft“
(SdL) po celou dobu až dodnes. Přičemž to jejich „tlačení“ začalo sílit od roku 1989 a v současnosti už je to nátlak jako Brno – a to doslova a do písmene. No a to Brno si v tom zatraceně smáčelo šosy – přesněji vedení města + některé ty tzv. „celebrity“ – nicméně k tomu až po chvíli.

Vraťme se na zajímavou chvíli ještě do toho protektorátu, kdy si Němci zřídili v Brně na Špilberku vězení pro své odpůrce a hlavně velitelství Wehrmachtu pro Brno a okolí. A chovali se tam typicky rozpínavě po velkopansku. Tak např. z hradní kaple si udělali jakousi okultní svatyni se spoustou jejich „relikvií“, co se tam ještě po letech při rekonstrukci nacházely. Ve stylu dobyvatelů světa dělali do hradu velmi necitlivé stavební zásahy se spoustou škod. Ale ne dosti na tom. Málo se ví, že pak už dávno po válce v 70. a ještě i v 80. letech (kdy na Špilberku sídlilo „Muzeum města Brna“ ve správě města) se každoročně na Špilberk (do té honosné hradní vinárny) sjížděli na svůj sraz důstojníci, co za protektorátu brněnskému Wehrmachtu veleli. Čili ty sjezdy těch okupantů nad Brnem byly na každoročním pořádku. No a parafrázováno s tou větou ze závěru pohádek „… a kdyby neumřeli, sjížděli by se tam dodnes.“ A vedení města tehdy o těch srazech muselo vědět – ono by se to ještě i dneska („asi“) dalo dokázat. Ale – ticho po městské pěšině na hrad a zpět. Kdo ví, možná by se tehdy (i teď) třeba kdekoli kdokoli mohl domnívat, že někde ve funkcích sem tam byl ještě nějaký ten „Čurda“, co mlčky držel basu, protože to velení Wehrmachtu mělo asi od Gestapa na spoustu těch kolaborantů z protektorátu hodně kompro materiálů. Inu, kdo ví, že? Takže pšt milé děti.

Hned na začátku 90. let byl v Německu (resp. v Bavorsku) velký zájem o velký vliv na území bývalých tzv. Sudet (oblastí kolem hranic bývalého protektorátu). A tehdy ještě v každém okresním městě byla jedna mini redakce místního Týdeníku max. o čtyřech lidech s produkcí vydání jednoho čísla týdně. A za pár let je všechny skoupil řetězec PNP – Passauer Neue Presse, čímž přes jedinou noc získal mediální vliv na celé to pohraniční (značně velké) území těch bývalých tzv. Sudet kolem celé ČR – a přes noc typicky po německém stylu (jakoby „totaleinsatz“) udělal z těch týdeníků deníky (sic!) – čili 5 krát víc práce ve stejném počtu 4 lidí (pět vydání novin: denně jedno číslo, a páteční deník ještě navíc i s přílohou na víkend). A všichni v těch redakcích, co se těšili na ty „německé platy“ rázem poznali přímo na vlastní kůži co to je tzv. „totální využití“. A pak už německé vlivy v českých „Sudetách“ šířili čeští novináři za české platy. Museli si na sebe tvrdě vydělat. „A fertig, velebnosti.“