Pavel Koller: Vzkříšení Krnáčové? Aneb čau, Andreji

Marketingová strategie Marka Prchala je v regionech velmi úspěšná. Šikovný PR manažer vytvořil předsedovi vlády ten správný „jazyk“. Našel způsob, jak mluvit s voliči, a daří se mu to zejména s mimopražskými ženami a důchodci. Avšak v hlavním městě zůstávají jeho trable s Evropskou unií a obvinění z korupce překážkami, které brzdí růst volebních preferencí ANO. V tomto kontextu se do hry znovu snaží vstoupit bývalá pražská primátorka Adriana Krnáčová.

V zákulisí se šušká, že má v budoucnu nahradit Babiše, pokud se premiér stane prezidentem (ale chce se Babiš vůbec přestěhovat na hrad?) Vtipně vzkazuje, že Češi již potvrdili, že jim vedení Slováky sedí.

Návrat Adriany Krnáčové je překvapující. Na politickou scénu ji vrátil Jan Říčař, který po Martinu Stropnickém převzal funkci předsedy krajského výboru hnutí ANO. „Nikoho lepšího si v současné době na tomto místě neumím představit,“ tvrdil Řičař v rozhovoru pro místní deník. Je však všeobecně známo, že Babiš s Říčařovou prací spokojen není. Navíc interní intriky na Praze 6 vedly k neoficiálnímu boji dvou stranických skupin, což mělo podíl na oslabení celého hnutí ANO.

Krnáčová vedla pražský magistrát několik let. V únoru 2018 zvažovala, že by se ve volbách svůj post primátorky snažila obhájit, ale své rozhodnutí změnila. V loňských komunálních volbách nekandidovala a dokonce ohlásila odchod z politiky. Spekulovalo se o diplomatické cestě, velvyslankyní v Řecku se ale nakonec nestala. Bývalá pražská primátorka se teď objevila jako místopředsedkyně hnutím ANO v Praze 6 a členové hnutí ji nominovali jako svou kandidátku do vedení celopražského ANO. Na krajském sněmu se tedy bude snažit získat kromě postu místopředsedkyně Prahy 6 i toto křeslo.

„Hledáme manažera, který má šanci. Který má zájem, aby největší správní úřad v Česku s více než dvěma tisíci zaměstnanci šlapal,“ informoval o výběrovém řízení primátor Zdeněk Hřib na své facebookové stránce. Pražský magistrát je největší v zemi, má přes dva tisíce zaměstnanců. Praha výběrové řízení vyhlásila v dubnu, avšak tehdy komise kandidáta nenašla. Úřad tedy vypsal nový tendr. Celkově je přihlášeno osmnáct kandidátů, včetně Krnáčové. Jenže pokud by uspěla, svých pozic v ANO by musela vzdát. „Primátor nemůže vykonávat funkce v politických stranách a hnutích. Jeho úřad je neslučitelný s funkcí senátora, stejně jako s funkcí člena zastupitelstva hlavního města Prahy a zastupitelských městských částí,“ říká zákon.

Existuje spousta teorií, ať už spikleneckých, nebo ne, jak a proč se komunistický režim rozpadl. Jeden důvod je však zjevný: absence vývoje. Vyhnívání komunistických struktur mělo původ v lidském faktoru: každý, kdo dělá něco příliš dlouho, nevyhnutelně časem ztrácí sílu a kreativitu. Všechno v přírodě stárne a umírá. Pokud nedochází k obměně kádrů, a ve funkcích trčí staré tváře, které mají řešit nové problémy, k čemu to může vést? Jedině k úpadku.

Zákulisně se provalilo, že se Krnáčová hodlá vrátit do vysoké politiky a že sní o Babišově pozici šéfa ANO. Přestože Babiš prohlásil, že nemá zájem stát se prezidentem, jeho blízcí, kteří znají povahu slovenského miliardáře, vědí, že se mu tak úplně věřit nedá. A Krnáčová nenápadně a pozvolna prosazuje myšlenku, která by později mohla otevřít cestu pro vznik nového vůdce ANO ... ONA.

Její mnohaleté působení na postu primátorky hlavního města ji zřejmě opravňuje ve víře, že právě ona je vyvolenou pro nejvyšší pozici ve straně. Být ženou je v době sílicího vlivu žen, stejně jako její boj proti korupci v Transparency International, prostě plus.

To může vytvářet iluzi, že právě ona je vhodnou kandidátkou. Nicméně voliči mají jiné preference. Zkušenost v politice je dnes spíš cejchem. Sebemenší pochybení, byť k výkonu politické funkce nevyhnutelně patří, jsou neustále pod drobnohledem.

ANO v čele s Krnáčovou vládlo v minulém volebním období společně s ČSSD a Trojkoalicí. Koalici provázely časté spory, při nichž si strany dokonce, za pomoci opozice, vzájemně odvolaly radní. Městu tak několik měsíců vládla pouze roztříštěná rada, která ani nedisponovala většinou. Již na začátku funkčního období na sebe Krnáčová upozornila mimo jiné výrokem, že tunel Blanka projektovali „debilové“. Spojení s Tomášem Pražákem skrz jeho manželku, členku ANO Patricii Pražákovou, která je podezřelá ze spojení s kontroverzními lobbyisty kolem Špindlerova mlýna, jí určitě nepomůže. ANO opravdu nepotřebuje dalšího vůdce s prapodivnými styky a dohady ohledně spojení se skupinou lidí, které jde jen o to, jak získat povolení vyšvihnout nové stavby na lukrativních pozemcích.

Vrátit se na výsluní Krnáčovou je stejný případ, jako když komunistický režim omílal stále dokola ty stejné tváře, což vedlo k jeho rozkladu. Krnáčová si již svých patnáct minut slávy užila, ale teď je vyčpělá, jako včerejší večeře. Pokud ANO potřebuje posílit svůj pražský vliv, proč by se to mělo povést někomu, kdo to v minulosti nezvládl?

Když se na jména v pražském ANO podíváme blíž, najdeme i taková, která by mohla zazářit a přinést nové nápady, jak zaujmout voliče: Monika Červíčková, Věra Adámková, Martin Benkovič, Martin Hrubčík, Jitka Čarbolová, Petr Venhoda, Mirek Nauč, Luboš Brož, abychom jmenovali aspoň některé.

Je čas vrátit se do reality. Svět je svědkem celé laviny voleb, kde bylo to, co se dosud považovalo za politiku, nahrazeno něčím novým. Tradičním politickým stranám po celém světě ubírají prostor strany nové. ANO je také výsledkem tohoto trendu. Voliči si vybírají kohokoli, kdo nevypadá a nepůsobí jako politik. Například Babiše a Trumpa spojuje nejen to, že jsou miliardáři, ale i skutečnost, že se nevyjadřují jako tradiční politici. Žádné skvělé projevy, žádné filozofické myšlenky, žádná složitá slova.

Novodobé vůdce nespojuje příslušnost k pravici (Andres Obrador v Mexiku nebo Narendra Modi v Indií, kteří splňují tyto charakteristiky, jsou levičáci), ani populismus, jak se lidé domnívají. To, co je skutečně spojuje, míří hlouběji. Jejich projev totiž se velmi liší od toho, jak vystupovali politici doposud. Zkrátka jako politici nemluví. Žádná divadelní intonace, žádný žargon. Babiš mluví, jak mu zobák narostl, často dost nudně, ale originálně. Nezní jako právník nebo jako autorita. Jeho půvab spočívá v tom, že vystupuje jako běžný člověk, jen hold s těmi miliardami na účtu. A tak se s ním mnoho voličů může ztotožnit. Ano, mohl by se chovat jako pan premiér. Ale on se nesnaží vyvolávat dojem, že by měl nějaký zvláštní talent či inteligenci. Takže možná i my bychom mohli mít štěstí, jako on, že? Vždyť nemá žádné velké plány ani vizionářské myšlenky. Veřejnost žádá originalitu. Originalita a autenticita je dnes ceněna více, než dobře působící, ale umělý projev.

Je načase, aby se politické strany přizpůsobily požadavkům doby a přestaly volit vůdce podle kamarádšoftu, zákulisních dohod, ekonomických vazeb nebo jiných navyklých způsobů, díky nimž se politici dosud dostávali do nejvyšších pozic. Pokud ANO bude lovit lidi v kalných vodách minulosti, sama se minulostí může stát.

Proč nezariskovat, proč nesáhnout po jménech, která mohou přinést závan čerstvého vzduchu?

Seriozní politické strany podrobují své nejlepší kádry celá léta drilu, aby z nich vychovali vůdce. Místo kříšení Krnáčové by bylo lepší obrátit pozornost k lidem, kteří zatím sice nezáří v médiích, ale dokáží vyvolat zájem voličů, a kteří místo hrabání se ve starých chybách mohou přinést něco nového.

Většina z těch, kdo čte podobné články, nebo kdo se pohybuje v politice, žije uzavřený ve vlastní sociální bublině, a neuvědomujeme si, že drtivá, opravdu drtivá většina lidí zprávy nesleduje. Obzvlášť ty politické. Lidi chtějí vědět, co se děje s jejich oblíbenými celebritami, fotbalovými nebo hokejovými týmy. Sledují své bezprostřední zájmy a hotovo. Proto volby nevyhrávají politické programy nebo články, rozhovory, projevy. Masové hlasování na základě obrazů. Obrázky, které přinášejí nějaký význam. Interpretace obrázků, které voliči vidí, je to, co rozhoduje o jejich výběru. Je to pocit, který mají z kandidátů a jen zřídkakdy posuzují jeho sliby.

Takže vybrat někoho, kdo umí skvěle mluvit, má skvělé nápady a osnovy, nestačí. Sympatie nebo řečové schopnosti jsou málo. Ve skutečnosti jde o pantomimu. Jsou to gesta, pohledy, oblečení, co se opravdu dotýká voličských instinktů. A ty jsou dost výbušnou směsí. Ať se je snažíme maskovat nebo přizpůsobit společenským normám, našim životům vládnou.

Vrátit bývalou starostku na výsluní je chybné. Je to stará politička. A nový volič chce nové tváře. Staří psi se novým kouskům nenaučí. Je třeba přijít s obnovou.

Pavel Koller