Sociologové více jak pětadvacet let používají termín „anti - systémová hnutí“. Tento pojem můžeme například najít u společenských vědců Immanuela Wallersteina nebo Giovanniho Arrighiho, kteří termín používají k popisu různých tendencí kritizujících kapitalismus a který navíc přiřazují k levici. Navíc termín „anti-systémová hnutí“ je v zemích Západu stále ožehavý. Přiznejme, že ale změnil svůj význam.

Protestní hnutí, která se rodí za posledních deset let jako houby po dešti, se již nebouří a nestaví proti kapitalismu, ale proti neoliberalismu, přesněji proti určitému toku financí, privatizaci veřejné služby a prohlubování sociální nerovnosti (tento typ nadvlády kapitálu se v Evropě a USA traduje od osmdesátých let). Jedná se o nastolený politicko-ekonomický řád, který vzaly za své, a to bez rozdílu, jak i levicové, tak pravicově - středové vlády a zakotvily jej v sobě jako základní myšlenku ilustrovanou nejlépe maximem Margaret Thatcherové: „There is no alternative“ (zkratkou TINA - neexistuje alternativa). V reakci na tento přijatý systém vznikají dva typy hnutí. Ať se jedná o pravicové nebo levicové hnutí, vládnoucí establishment jim dává stejnou nálepku - „populismus“.

Není náhodou, že se tato reakce na establishment objevila dříve v Evropě než v USA. Šedesát let po Římských smlouvách je to jednoduché vysvětlení. Jednotný trh, který vznikl v roce 1957, aby nedošlo k francouzsko-německé animozitě, přináší v Západní Evropě období plné zaměstnanosti a růst mezd. Dochází k zakotvení zastupitelské demokracie a rozvoji redistribučních systémů. Obchodní smlouvy, které jednotný trh vyprodukoval, nahlodaly jako červotoč svrchovanost členských zemí, které ovšem svoji úroveň života spíše posilovaly, než aby trpěly a chudly.

O rozpočtech, devizových kurzech se rozhoduje na mezinárodní úrovni a v parlamentech proti sobě bojují různé politické orientace. Nejen Paříž se stala svědkem snahy různých omezení přicházejících z Bruselu. Přitom jsme byli svědky období, kdy de Gaullova Francie a Adenauerovo Německo vedly velice diskrétním způsobem zahraniční politiku,a to naprosto nezávislou na Washingtonu a byly schopné USA oponovat.

Na scénu vstupuje neoliberalismus